Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad je nejstarší fungující nakladatelství u nás. Založil je v roce 1934 monsignore Bohumil Stašek, kanovník pražské vyšehradské kapituly.Se svými zhruba 80 tituly ročně se řadí mezi dvacítku největších českých nakladatelů. V řadě tematických oblastí – v historii a literatuře faktu, ve filosofii a teologii, v beletrii, zahrnující jak prózu, tak poezii, v dárkových publikacích, v kuchařkách a knihách věnovaných otázkám zdraví – se snažíme nabídnout vám kvalitní literaturu novou i léty prověřenou. Reagujeme na to, co vás zajímá, sledujeme také trendy významných zahraničních nakladatelů a jejich čtenářů.Internetové stránky: http://www.ivysehrad.cz/
Tvořit nové věci
Nejde jen otevřít dveře, ale je potřeba vyjít ven. Proč se nám to příliš nedaří? Obáváme se, že něco z toho, co je pro nás důležité, tím překročením hranic ztratíme. Z toho důvodu také nechceme, aby nám lidé kladli otázky, na které hledají odpověď. Raději dáváme odpovědi na otázky, které nejen že nikdo nepoložil, ale ani to nikoho moc nezajímá.
Dýchat pod vodou
Zdá se, že lidé radši zemřou, než aby se změnili nebo si přiznali, že se mýlí.
V pavučinách času. Dobrodružný život našich předků
V knize se dočtete například, který český král chodil v zimě sáňkovat na Petřín, který český panovník jako první posílal šifrované dopisy, nebo jak staré jsou v českých zemích problémy s nadměrnou oblibou alkoholu a mnoho dalších zajímavostí z české historie.
Naděje v dějinách
Občas provokuju bohoslovce na hodinách nebo mladé kněze na různých setkáních, když jim říkám, že z pohledu církevních dějin je vynikající církevní představitel spíš výjimka, je to vlastně bonus. Ale církev a kněží musejí fungovat i se špatným nebo podprůměrným představeným. Služba evangeliu se přece nemůže vymlouvat na to, jaká je zrovna hierarchie. Mnozí mi později dávají za pravdu.
Boží Syn z Nazareta - Ježíš v novozákonních spisech
Pokud se čtenáři podaří překonat to, že četba takové knihy je poměrně náročná, bude odměněn objevováním nových souvislostí mezi novozákonními (i starozákonními) texty, které si myslel, že už dobře zná – a především hledáním toho, jak tyto texty promlouvají do jeho konkrétního života v jeho životní situaci. Takové hledání je totiž celoživotním úkolem každého křesťana.
Přítel stesk
Kniha ... zaujme poetičností i střídáním různých perspektiv. Pomocí těchto prostředků velice zajímavě ukazuje, jak těžce utrpení politických vězňů v době komunismu dopadalo nejen na ně, ale i na celé jejich rodiny i na další lidi, kteří měli třeba odvahu podat jim pomocnou ruku.
Dědečkův deník
Příběhy jedné česko-německé rodiny ve 20. století. Dědeček Josef, rodák z Moravské Chrastové, narukoval do první světové války a ve válce si zapisoval deník. Tento deník se stal prvním podnětem pro knihu.
Být milován, milovat...
Vladimír Holan mi ční nad tou líbeznou, mírně zvlněnou krajinou mých milovaných básníků jako zčernalý, hrubý monolit, jako bludný balvan, který sem kdosi odkudsi přivalil, snad sám bůh poezie. O člověku nám jeho poezie ... podává i svědectví plná prostoty, krásy a něhy... Jeho srdce tlouklo pro člověka a bylo naplněno porozuměním, láskou a soucitem.
Biskup na snowboardu
František k tomu rozlišování přistupuje jinak. Základní pravidla jsou navenek a všeobecně chápáno velmi jednoduchá: něco nesmíš a něco musíš a platí to tak vždycky. A František do toho vstupuje a ptá se: „A opravdu to takhle absolutně platí vždycky, nezávisle na situaci a podmínkách? … Někdy takový absolutní požadavek dopadá na jednotlivce v jeho specifické situaci tak tvrdě, že se právem začneme ptát, jestli to s tou univerzálností trochu nepřeháníme, zejména ve světle dalších Ježíšových slov, třeba že „nepřišel svět soudit, ale zachránit“.
Mlčení
Ale co kdyby – co kdyby –, šeptal mi v koutku duše nějaký jiný hlas. Kdyby snad Bůh nebyl – Bylo to hrozné pomyšlení. Jak strašný žert, kdyby Bůh nebyl! Jak absurdním dramatem by byla oběť Mokičiho a Ičizóa připoutaných ke kůlu a odplavených vlnami. Jak směšná iluze, za níž šli misionáři, kteří potřebovali tři roky k tomu, aby se sem přes daleká moře dostali. A nakonec já – jaký nesmysl to provádím, když se tu teď ploužím horami, kde není živé duše? Utrhl jsem trávu a usilovně ji žvýkal. Snažil jsem se potlačit tyto myšlenky...
Měl jsem štěstí na lidi - rozhovor s Václavem Vackem
V poslední době vychází knižních rozhovorů se zajímavými osobnostmi velké množství. Knížka Měl jsem štěstí na lidi vybočuje tím, že zpovídající klade opravdu zajímavé otázky a zpovídaný se nevyhýbá žádné odpovědi.
Svobodni v nesvobodě ( Náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu )
Vzpomínky těchto lidí by měly být čteny od ambonu, protože co jsou nám platny znalosti Písma, pokud je neumíme nebo nechceme uplatnit v každodenním životě?
S písní kolem světa
„Jedinou důležitou věcí na světě je zjistit, co je vůle Boží, a pak se jí řídit.“
„Tak to je v pořádku, Marie, zdá se, že si nyní Bůh přeje, abys nás opustila – jen na nějakou dobu,“ dodala chvatně, když viděla mou hrůzu. Lékař doporučuje, abychom Tě pro upevnění zdraví poslali na rok někam na venkov. Telefonoval jistý baron von Trapp. Že potřebuje učitelku pro svoji dcerku. Půjdeš k němu ještě dnes odpoledne.… Jdi a udělej to celým srdcem.“
Na počátku všech věcí (Přírodní vědy a náboženství)
Sázím - nikoli na základě nějakého počtu pravděpodobnosti či matematické logiky, nýbrž na základě rozumné důvěry - na Boha a Nekonečno, nikoli na nic a nicotu.
Rubáš pro arcibiskupa
Historická detektivka, odehrávající se v 7. století v Římě, přivádí čtenáře do zákulisí církevního prostředí, v němž je třeba vyšetřit vraždu irského arcibiskupa. Tímto úkolem jsou pověřeni irská sestra Fidelma a britonský bratr Eadulf. Z této dvojice je však důležitější postavou sestra Fidelma, která má kromě svých znalostí a zkušeností také cit pro detail, důvtip a intuici, neomylně vedoucí k vyřešení případu.
Ben Hur
Ruka, která laskavě spočinula na jeho rameni, probudila nešťastného Judu. Podíval se vzhůru a spatřil tvář, na kterou nikdy nezapomněl. Byla to tvář chlapce, starého asi jako on, ozářená tmavomodrýma očima, které byly jemné, tklivé a plné lásky a svaté odhodlanosti. Ačkoliv se srdce Judy zatvrdilo dny a nocemi útrap a křivdou, změklo pod pohledem cizince a bylo opět srdcem dítěte. Přiložil rty ke džbánku a dlouze pil. … Tak se poprvé setkali Juda a syn Marie z Nazaretu.
Školák Kája Mařík
Kája se ztratil podruhé. Protože už měl hlad, vybral si jednoho kněze – mladého, usměvavého – zatahal ho za rukáv a ptal se upřímně: „Velebný pane, prosím vás, neviděl jste tu někde naši maminku? Já jsem, prosím, Kája Mařík, hajnejch z Lážova, ale zvostáváme až daleko v lese.
Boží duha
Není pouť jako pouť. Zvláště tato. Nikdo mě k ní nenutil. Nikdo mi ji neukládal za pokání. S nikým jsem se o ní neporadil a nenechal jsem se od ní odvrátit ani výstrahami přátel, ani nepohodlím a nebezpečím, bez kterého se vůbec nemohla konat. Cíl jsem chtěl určit teprve cestou, ke které jsem si vyvolil kraj málo známý a ještě méně přístupný…
Čtyřicet dnů
A nyní nejsem již zpola cizí, host mezi vámi, neboť budu mít stejný osud jako vy…S vámi budu žít nebo zemru…Jako vy všichni musím hájit život svých drahých…Proto již několik neděl pilně zkoumám všechny možnosti, jež nám zbývají…Vizte, já, jenž byl zpočátku bez naděje, dnes již nejsem…Jsem naplněn nadějí…Pomůže-li nám Bůh, nezemřeme…
Terezka Martinová
Sestřičky Marie, Pavlína, Leonka a Celina se toho roku nemohly slíbeného vánočního dárku dočkat. Že by ono překvapení pošta nedoručila včas? Ale v noci 2. ledna 1873 se domem rodiny Martinovy ve francouzském Alençon rozlehl dětský pláč a záhada byla rázem rozluštěna.
Povídky z verandy
Recept na komunitu napsal už před dvěma tisíci lety apoštol Petr: „Mějte vytrvalou lásku jedni k druhým, vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1 Petrův, 4,8) To znamená, že když někoho milujete, musíte občas přimhouřit oko nad jeho nedostatky. Trochu se to podobá tomu, co mi říkal táta o vdově Stanleyové. Někdy je lepší přikyvovat a usmívat se.
Deník venkovského faráře
„Peklo, to jest nemilovat už. Dokud jsme naživu, můžeme se klamat, domnívat se, že milujeme vlastními silami, že milujeme mimo Boha. Podobáme se však bláznům, kteří natahují ruce po odrazu měsíce ve vodě.“
Moc a sláva
„Jak často slyšel kněz podobnou zpověď – člověk byl tak omezený; neměl ani dost důvtipu, aby vynalezl novou neřest: tolik dokázala i zvířata. A pro tento svět Kristus umřel: čím více zla bylo viděti a slyšeti vůkol, tím větší sláva ležela kolem smrti; bylo příliš lehké zemřít pro dobro a krásu, pro domov, pro děti, pro civilizaci – ale jenom Bůh mohl zemřít pro lidi zbabělé a zkažené.“
A nikdo ho nechtěl
V době, kdy spousta žen jde na barikády s bojovým heslem „mé břicho patří mně“, v době, kdy se tak diskutuje o zákonech o interrupcích, v této době působí možná podivně, že se někdo rozhodne napsat knihu o touze po dítěti.
Zpět
