Biskup na snowboardu

Autor knihy: Martin Veselovský
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Knižní rozhovor Martina Veselovského s biskupem Tomášem Holubem v dobrém smyslu slova vybočuje z řady knižních rozhovorů s osobnostmi české katolické církve. Jednak to není rozhovor s pamětníkem nebo člověkem, který bilancuje svoji dosavadní kariéru a život, a a druhak - a trochu neobvykle, otázky klade člověk z druhé strany barikády – z necírkevního prostředí. Martin Veselovský se nebojí ptát a Tomáš Holub se nebojí odpovídat, a tak vzniklo povídání nejen čtivé, ale hlavně inspirativní. První, co mě upoutalo, byl respekt a úcta k osobnosti druhého, (neplést s devótností) a to od obou aktérů rozhovoru. Věc, která v české kotlině není zdaleka samozřejmá, a to ani v novinařině, ani, a to je smutné konstatování, mezi námi katolíky.

Rozhovor se celkem logicky drží zejména časové osy, tedy vzpomínání na dětství a mládí, kořeny a prostředí, ze kterého otec Tomáš vzešel, a kde uzrálo jeho povolání ke kněžství. Není nijak překvapivé, že na začátku byla rodina s pevnými vztahy, prakticky žitou vírou a dobře srovnaným žebříčkem hodnot. Také širší okolí, farnost a výrazná osobnost místního kněze měly pro Tomáše Holuba velký formační význam. Farnost v Červeném Kostelci, to byl ve své době pojem známý nejenom ve Východních Čechách. A jistě není náhodou, že právě tam vznikl první hospic u nás.

Rozhovor se dotkl i papeže Františka a toho, jak jeho působení vnímají různé skupiny v církvi.

Já se jen bojím, abych to nezjednodušil příliš… jsem přesvědčený, že v hloubce věci to vůbec není otázka mocenského boje. Samozřejmě, že to má také nějaké mocenské důsledky, ale ne primárně a výhradně. Jde o otázku, jak budeme přistupovat k věcem, týkajícím se spásy člověka, toho nejzásadnějšího, co máme. Tedy jaký postup vede do pekla a jaký do nebe, když to řeknu hodně zjednodušeně. A František k tomu rozlišování přistupuje jinak. Základní pravidla jsou navenek a všeobecně chápáno velmi jednoduchá: něco nesmíš a něco musíš a platí to tak vždycky. A František do toho vstupuje a ptá se: „A opravdu to takhle absolutně platí vždycky, nezávisle na situaci a podmínkách? … Někdy takový absolutní požadavek dopadá na jednotlivce v jeho specifické situaci tak tvrdě, že se právem začneme ptát, jestli to s tou univerzálností trochu nepřeháníme, zejména ve světle dalších Ježíšových slov, třeba že „nepřišel svět soudit, ale zachránit“. …

V tomto případě totiž jde o všechno. Jde tu o život věčný. Ovšem každý vidí tu cestu, která k němu vede, jinak. Proto nechci používat slovo odpor, protože v tomto případě jde u všech mnohem spíše o společnou starost, … o volbu prostředků ke stejnému cíli. A to k cíli pro každého člověka nejdůležitějšímu, absolutnímu.

Další část rozhovoru se dotýká působení Tomáše Holuba jako armádního kaplana a vojenských misí v oblastech zasažených válkou. Vzpomínání plynule přechází do současnosti, bylo nesmírně příjemné číst o tom, jak si Tomáš Holub velmi váží svého předchůdce v biskupském úřadu Františka Radkovského, a jak mezi nimi je vztah bratrský a láskyplný. Ani to není samozřejmost ve společnosti ani v církvi.

Ve finále je rozhovor vlastně i výpovědí o kněžství v současné době a o pastoraci na misijním území, kterým plzeňská diecéze bezesporu je. Je cenné, když Tomáš Holub umí věci vidět a pojmenovat reálně a přesto neztrácet víru a naději. Přes svoje relativní mládí má otcovský vztah ke kněžím svojí diecéze a člověka až zamrazí, jak vidí jejich situaci: Kdysi žil kněz v přirozeném společenství s ostatními lidmi na faře: Kaplani, kostelník, hospodyně…dnes je sám a sám a má v podstatě čtyři možnosti: buďto se zblázní, nebo si najde partnerku, nebo začne pít, nebo bude žít svatě. Ta poslední možnost je bohužel nejméně pravděpodobná…

Kniha Biskup na snowboardu tak může sloužit i jako doplněk soukromého zpovědního zrcadla:
Jak se já dívám na aktivity a slova papeže Františka vůči lidem, kteří jsou na okraji společnosti, kteří svůj život takzvaně nezvládli? Nemám v koutku duše pocit, že to s tím milosrdenstvím trochu přehání? Nezastávám náhodou postoj staršího bratra, toho spravedlivého, který „tolik let slouží a nikdy neporušil žádný příkaz“?

Chápu svoji farnost jako rodinu, snažím se v ní o láskyplné vztahy a vytvoření prostoru, ve kterém se ostatní včetně kněze mohou cítit přijatí a jako doma?

Mám konkrétní a praktické nabídky pomoci našemu faráři (zpovědníku…jinému knězi v mém okolí), dávám mu najevo, že je jeho služba pro mě důležitá a cenná, snažím se všímat si jeho potřeb a respektovat jeho limity, nebo jsem k němu jen kritický a vyžaduji jeho neomezenou připravenost sloužit (beztak je sám a nemá co jiného na práci)?

Jak prožívám svoji víru? Je to poklad mého srdce, o který bych se rád podělil s těmi, na kterých mi záleží? Nebo je to soubor nepříjemných příkazů a zákazů, za který se před okolím stydím?