Dopisy z pouště

Autor knihy: Carlo Carretto
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Ze dne na den, bez přípravy a skoro bez varování se kolo přestalo točit a udýchaná veverka si mohla sednout, nadechnout, vydechnout a začít přemýšlet. Všechny ty důležité schůzky, zkoušky sboru na Velikonoce, pracovní porady, setkání a projekty byly zrušeny. Kupodivu se svět nezhroutil. Rodina se sešla doma, začali jsme opět společně stolovat, společně se modlit, společně žít. A najednou bylo víc času na čtení.

Vzpomněla jsem si na dávnou lásku z mládí, Dopisy z pouště od Carlo Carretta. Už název mi přišel podezřele aktuální do těchto dnů korona karantény. Po pár prvních stránkách mě převálcoval silný pocit – Déjà vu. Jako kdybych se najednou ocitla na místě svých dětských prázdnin, tuhle krajinu znám, tyhle pocity, vůně a slova jsem už někde zažila. A Carlo Carretto mi servíroval jednu parádu za druhou, neobyčejně laskavě, trpělivě, srozumitelně. A systematicky. Napřed mi vylíčil krásu pouště, místa setkání s Bohem, potom mě pozval k modlitbě a dotkl se důležitých momentů duchovního života. Nevynechal ani nepopulární témata očišťování, chudoby a pokory.

Z každé věty vyzařovalo jeho nadšení z toho, že směl poznat Boha, že ho může zakoušet v modlitbě, a chce se o tuto radost podělit se svými čtenáři. Zve člověka na cestu, kterou sám kráčí. Ve svém životě do hloubky prožil zkušenost obchodníka z podobenství o vzácné perle, který prodá všechno, co má, aby tuto perlu mohl koupit. Původně velmi aktivní a nadšený člen Katolické akce se nechal poslat na poušť, do poustevny na Sahaře, aby se tam Kristu klaněl a uctíval ho. Plodem těchto rozjímání je právě knížka Dopisy z pouště.

Vidí-li člověk za vším jenom problémy a dožaduje-li se odpovědi na ně, znamená to, že nemá dost dobré vůle, aby jednal podle Božího slova. Nechci již nikdy diskutovat a řešit problémy. Přestal jsem věřit, že je možné obrátit člověka silou slova. … Uvědomte si, že na tomto světě je vše problematické, vyjma jediné hodnoty, lásky. Pouze láska není problém. Láska v nás, Bůh vám vnukne, jakou cestou se máte dát. V pravý čas vám řekne: „teď poklekni“ nebo „nyní se vydej na cestu“.

Jedině láska může ospravedlnit něco tak zbytečného, jako jsou hodiny na kolenou, zatímco tolik lidí potřebuje mou pomoc, a něco tak bezvýznamného, jako je veškerá moje činnost tváří v tvář smrti, která stejně jednou pohltí všechny civilizace.

Jestliže skutečně miluji, jak se můžu dívat na to, že třetině lidstva hrozí smrt hladem, zatímco jí žiji blahobytně? Jestliže nic nepodniknu, budu snad dobrým křesťanem, ale nikdy nebudu svatý. Dobrých křesťanů je dnes spousta. Svět však potřebuje svaté!


Jak to dělal Ježíš? Nezakládal nemocnice, sirotčince a útulky. Stal se obyčejným člověkem jako ostatní. Žil své poselství nejprve s ostatními a jako ostatní a pak teprve "začal působit".
Jeho slovům předcházel příklad. Velmi snadno zapomínáme na Ježíšův postup. Dříve, než něco vysvětlil posluchačům, nejprve jim ukázal, jak se to konkrétně projevuje, kdežto dnešní katecheze se omezila spíše na slova, než na skutky. Doraz se klade na pořádání přednášek, ale ne na osobní svatost. A právě zde je příčina slabých výsledků, nespokojenosti a nesnází křesťanů. Nejsou výsledky, protože není život, protože není příklad, protože místo víry a lásky zabírají místo prázdná slova.

Chci hlásat evangelium svým životem, říkal často Charles de Foucaluld. Byl přesvědčen, že nejúčinnější metodou apoštolátu je žít jako opravdoví křesťané. Zvláště dnes, kdy jsou lidé obezřetní a nechtějí poslouchat nějaké řeči. Chtějí vidět.