A nikdo ho nechtěl

Autor knihy: Jutta Westphalová
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

V době, kdy spousta žen jde na barikády s bojovým heslem „mé břicho patří mně“, v době, kdy se tak diskutuje o zákonech o interrupcích, v této době působí možná podivně, že se někdo rozhodne napsat knihu o touze po dítěti.

I dnes je bezpočet žen, které v sobě nosí toto přání. Ale někdy jejich tělo prostě nedokáže přivést na svět dítě. A pro tyto ženy jsem napsala Mišův příběh. Především pak pro děti v dětských domovech, které touží po domově a po rodičích.

Autorka s poctivou otevřeností popisuje svůj život, nepodařenou interrupci po níž už se jí nepodařilo otěhotnět, svoje dozrávání a důvody, proč se nakonec na prahu čtyřicítky s manželem rozhodla přijmout za svoje dítě z dětského domova. Během obvyklých formalit a procedur jim byl nabídnut pětiletý chlapeček Míša, který se jevil jako opožděný. A sociální pracovnice na konec rozhovoru dodala: „A nikdo ho nechce.“ To byla věta, která se dotkla srdce Jutty natolik, že opustila původní představu o dvouletém dítěti, a také jí pomohla plněji pochopit, že tady je důležité dítě, nikoliv ona sama.
Všem třem se proměnil život, Míšovi i jeho novým rodičům. Míša poznává, že chleba nevzniká v továrně a že brambory rostou v hlíně na poli, že není potřeba zhltnout jídlo rychle, jak to dělal v domově, aby mu starší děti nesnědly nejlepší kousky. Jeho rodiče najednou mají domov plný smíchu a radosti, a před sebou spoustu plánů, které musejí uskutečnit. Také starosti i strach tu jsou. Míša, který se narodil jako nedonošené miminko, musí dohánět nějaké zdravotní handicapy, také vyřízení adopce je složité a nejisté. Míša pomalu vrůstá i do sociálních vazeb, poznává širší rodinu.

Celým vyprávěním se vine jeden základní motiv – důležitost láskyplného a výhradního vztahu rodiče a dítěte. „Máte mne ještě pořád rádi? Opravdu?“

Také svět víry musí Míša teprve objevit.
Celý den lilo a k večeru vysvitlo sluníčko. Míša prohlásí:„Taky nemusíš milému pánbíčkovi povídat, že je psí počasí. Vždyť to slyší.“

Jednoho večera jsme se zpozdili. Dlouho jdeme spolu pod hvězdným nebem. Míša stále znovu pohlíží nahoru, jako by se nemohl vynadívat. Najednou zůstane stát:
„To je krása – děkuju Ti pánbíčku, že jsi mne udělal.“

Také se dozvídá, jak přicházejí děti na svět a ke svým rodičům.
„Když se dítě rodí, bolí to, viď, mami? Já jsem nebolel. Tak jsi vlastně měla štěstí, že se ti nenarodilo žádné dítě. Rodiče si přece přejí milé děti. A dopředu se přece neví, jaké to dítě bude… A já jsem docela milý kluk, viď“.
Usměje se na mne. „To jsi,“ přiznávám a obejmu ho.
Míša mne pevně tiskne a do ucha mi zašeptá: „Máš ještě žvejkačku, mami?“