Přítel stesk

Autor knihy: Zuzana Nováková
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Na existenci prózy Zuzany Novákové, dcery básníka, překladatele a dramatika Václava Renče, kterou inspirovaly její zážitky z dětství, když měla tatínka ve vězení, mě upozornilo radio Proglas, které tuto knihu načetlo jako mluvené slovo. Sice jsem ho na Proglasu neposlouchala, ale knihu jsem si pořídila a přečetla.

Viktorie, dívka v pubertálním věku, si nepřítomnost tatínka, který je ve vězení, bolestně uvědomuje. Navíc si zrovna moc nerozumí s maminkou a trpí i odloučením od sourozenců. S maminkou najdou útočiště na krásné barokní faře na slovácké dědině, kde je nechá bydlet hodný kněz Ladislav. Viktorie zde píše své první básně, ale maminka pro to nemá příliš pochopení. Ona si taky musela zvyknout na tvrdou dřinu a to samé vyžaduje od Viktorie. Na malé slovácké dědině ale nemůže bydlet žena na faře, aniž by se dostala do řečí a ve škole to také nemá Viktorie jako dcera „vlastizrádce“ zrovna jednoduché. Nezbývá než odtud odejít zase někam jinam...

Všechny peripetie svého života a své pocity sděluje Viktorie v dopisech své zemřelé sestřičce Andělce:


Mohla bys mi poradit, Andělko, co bych měla koupit pod vánoční stromeček? Peněz mám dost, Markův tatínek, ještě než od nás s Markem odjel domů, mně dal stokorunu. Prý abych si za to koupila něco pro radost. Jenže co vlastně, když nic nepotřebuju? Pro radost mám tolik věcí – kočky ve stodole, stromy, kameny, na jaře kuřátka, na nebi oblaka, Tebe, Andělko. Knih z velké knihovny důstojného pána mám, kolik jenom chci. On mi žádnou neodmítne. Číst mohu, co se mi zlíbí – romány i básně, knihy o mytologii, cestopisy. Protože tedy já mám všechno, schovala jsem si peníze na dárky. Tak co mi radíš, Andělko?

Pro maminku už vím. Za výlohou jsem viděla krásný květovaný šátek, moc se mi líbí. A Jeníka přiveze babička na Vánoce taky, takže tomu koupím nějakou hračku. Říkáš, že má rád muziku a přitom v Praze nemají ani starý klavír? Máš pravdu, Andělko, musím mu koupit malovaný bubínek.

A ještě je tu Jakub a toho nejvíc baví fotografování. Už teď začíná dělat na své závěrečné práci, co má ve škole odevzdávat na jaře, na cyklu Zima v Brně. Takže Jakubovi v drogerii koupím filmy do jeho Flexarety. Babičce kapesníky a velebnému pánu krabičku cigaret s velbloudem. Peníze mi snad vystačí na všechno.

Ale co dostane tatínek? Čím se potěší a co ho zahřeje? Ani plamínek vánoční svíčky. Ani vůně jehličí. Ani zavrnění kočky na klíně. Nic, nic, vůbec nic. Jen samota a chladná tma.
Andělko, moje nebeská sestro, sestro vířících vloček a rolniček, které před půlnoční zvučí tmou, když vedou ovečky přes náš rynek, ty nevíš, nemůžeš vědět, jak mě bolí srdce, kdykoli na tatínka pomyslím. Jak mi zhasne každá radost, každé potěšení. Jak ve mně a všude kolem všechno náhle zčerná. Jako havraní peří, noc bez hvězd, hrob.

Andělko, záříš na okraji nebes, pověz mi, pověz, protože tam nahoře daleko vidíš, zda se dobrý Bůh nad námi smiluje! Tolik se o to modlím, tolik prosím o slitování, tak silně, jako bych přes kůži cedila krev.

Ano, snad už letos o Štědrém večeru, až pod rozžatým stromečkem dozpíváme koledy, uslyším v tom nastalém tichu, jak venku pod oknem zavrže sníh pod těžkými vězeňskými bagančaty. A vzápětí nato se na chodbě rozhoupá zvonec a já tou dlouhou chodbou poletím jako vítr, otevřu dveře dokořán a klesnu do náruče svému tatínkovi… Andělko, jak budu šťastná, jak nesmírně šťastná! A on už nikdy neodejde, nikdy… Musí se to stát, musí se stát ten zázrak. Protože Bůh je přece milosrdný. On přece slyší volání těch, co v něho doufají, a setře jim každou slzu z tváře…



V knize autorka střídá dopisy, které Viktorie píše své zemřelé sestřičce, s pohledy na situaci jiných postav, především otce Ladislava – na kapitolách psaných z jeho pohledu spolupracoval autorčin manžel, Jaroslav Novák.

Kniha není zpracována jako deníkový záznam vzpomínek, ale literárně, zaujme poetičností i střídáním různých perspektiv. Pomocí těchto prostředků velice zajímavě ukazuje, jak těžce utrpení politických vězňů v době komunismu dopadalo nejen na ně, ale i na celé jejich rodiny i na další lidi, kteří měli třeba odvahu podat jim pomocnou ruku. A toto utrpení by rozhodně nemělo být zapomenuto.