Žlutý dům

Autor knihy: Viktor Fischl
Nakladatelství: Nakladatelství Garamond

Spisovatel Viktor Fischl se narodil v roce 1912 v Hradci Králové v židovské rodině. V roce 1938 promoval jako doktor práv a oženil se s manželkou Stellou. V roce 1939 emigroval do Anglie, kde od roku 1940 pracoval pro exilovou vládu. V roce 1947 se vrátil do Prahy a pracoval na ministerstvu zahraničí, v roce 1949 emigroval znovu, tentokrát do Izraele, kde už zůstal a pracoval jako izraelský velvyslanec v různých zemích. Svou židovskou víru nepraktikoval, ale celoživotně poctivě hledal svůj vztah s Bohem.

Viktor Fischl psal nejprve básně, ale pak se soustředil na prózu, ve které si vytvořil svůj osobitý styl. Své knihy psal zásadně v češtině. Jeho knihy se soustředí na běžné životní situace, často zahrnují celý život hlavního hrdiny, příp. život více generací jedné rodiny (např. knihy Zátiší s houpacím koněm, Velocipéd pana Kulhánka). Nikdy ale v jeho próze nechybí pasáže, ve kterých postavy uvažují nad významem toho, co se jim děje – poeticky rozjímají o životě, o dobru a zlu, o lásce a odpuštění a o dalších veledůležitých věcech.

Nejinak je tomu i v románu Žlutý dům. V něm sledujeme osudy českého novináře Jana Brázdy, který emigroval do Londýna, od chvíle, kdy vstoupil do Žlutého domu, až po jeho smrt. Žlutý dům je domem, ve kterém pronajímá byty převážně emigrantům krásná paní domu Gwen. Jan od začátku sleduje pozorně osudy všech obyvatel domu, ve kterém panuje rodinná atmosféra. Setkávají se v něm rozdílní lidé: bulharský básník Kosťa Dobrev, stará vlídná paní Hönigová, bodrý obchodník pan Bondy, polská spisovatelka Žofie Jaworowa, pár holandských houslařů. V době, kdy bydlí ve Žlutém domě, přemýšlí Jan i o emigraci:

Na otázku, v čem změnila emigrace naše životy, odpovídal jsem si stále totéž: Ve všem. Všechno bylo jiné. Jako bychom právě vylezli z trosek vykolejeného vlaku, vynořili se z rumiště a všechno kolem bylo nové a neznámé. Až teď chápeš, že jsi ztratil vše. Domov a majetek, řád i řeč. Snad jedinou výhodou je skutečnost, že ti, které tu potkáváš, mají ne zcela čisté svědomí. Zatím si ještě pamatují, že to oni do jisté míry nesou vinu na tvém neštěstí. Pomohou ti tedy, ale budeš se muset naučit jejich jazyku, aby ses s nimi dorozuměl, a začít navštěvovat jejich komitéty, organizace a fondy, které se postarají, abys jim tu nezemřel hlady. To je přibližně hranice tvé bezpečnosti. Všechno ostatní je věcí štěstí a náhody.

Všechno, oč jsi při tom vykolejení přišel, je třeba nahradit. Ztratil jsi domov, ale někde musíš bydlet. Ne každý má dost štěstí, aby našel svůj Žlutý dům, ale střechu nad hlavou najde nakonec každý. Totéž platí o práci. Každý se nakonec někam zapojí a zařadí. Místo ztraceného řádu, jímž se řídil chod tvých dnů, si nakonec vytvoříš řád nový. Čímkoli však nahradíš to, co jsi ztratil, všechno ponese pečeť prozatímnosti, i kdybys zůstal v emigraci dvacet let. Tak pochoduje čas v orloji exilu. Ať odbíjí kteroukoli hodinu denní nebo noční, říká ti zas a znovu totéž: prozatím, prozatím, prozatím. To je neměnný zákon emigrace.

Od začátku ale Jana nejvíce zajímá paní domu Gwen, s kterou spojí svůj život v manželství. Bydlí spolu dál ve Žlutém domě, pak už jsou nuceni se z něho odstěhovat a prožívají další dny v Londýně. Po válce se Jan a Gwen vrací do Prahy, aby odtud v roce 1948 zase rychle utíkali – zpět do Londýna. V knize se dozvídáme veškeré osudy Jana Brázdy až po jeho smrt – závěrečný epilog už píše jeho vnuk Adam.

Nejvíce se mi opět v knize líbily poetické úvahové pasáže – třeba když Jan uvažuje nad smrtí paní Hönigové, která byla pohřbena v troskách vybombardovaného Žlutého domu:

S největším zármutkem a se všemi podrobnostmi mi Bondy vyprávěl o smrti paní Hönigové, a já si vzpomněl, jak mi ji kdysi Gwen představila jako dobrou vílu Žlutého domu. Bondy teď o ní mluvil jako tenkrát, jak sedí v pohodlném křesle na slunné terase a cosi plete… a vzpomněl si, jak mě pohled na ni okouzlil. Napadlo mě, co by mi asi tak odpověděla, kdybych se jí teď mohl zeptat, proč bylo podle ní nahoře rozhodnuto, že právě ona se má stát obětí toho šíleného německého samotáře, který se rozhodl pro sebevraždu. A tu jsem v duchu slyšel, jak mi paní Hönigová odpovídá tím svým osobitým způsobem.

„Co bych vám na to řekla? Tak za prvé mne odtud odvolali proto, že jsem už velmi stará, a potřebují mne tam zřejmě do senátu. Za druhé asi proto, že jsem toho tady už upletla víc než dost, ať teď plete zas někdo jiný. A konečně za třetí… mě by zcela jistě nikdy v životě nenapadlo se ptát, nač se ptáte vy. Co je mi do toho? Co je vůbec komu do toho? Bůh, který mne stvořil a přivedl na tento svět, má právo mne kdykoli odvolat, stejně jako třeba básník má právo kdykoli vypustit verš, který mu přestal znít. Tohle rozhodnutí je výsostným právem tvůrce. Slyšel jste někdy, že by se nějaký verš bránil proti tomu, že byl vypuštěn z básně? Všechny pohádky, ve kterých člověk vyzraje na anděla smrti, jsou plané povídačky.“