Starý kraj

Autor knihy: Dörte Hansenová
Nakladatelství: Nakladatelství HOST

Starý kraj je prvotinou německé novinářky Dörte Hansenové. Po vydání v roce 2013 se stal v Německu bestsellerem a byl přeložen do několika jazyků. Překlad do češtiny vyšel v roce 2016 v nakladatelství Host. V roce 2019 u nás vyšla česky další kniha autorky, Polední hodina.

Tuto knihu jsem si vybrala proto, že Dörte Hansenová bývá přirovnávána k české autorce Aleně Mornštajnové, kterou mám velice ráda. Zajímalo mě tedy, jak by takové psaní vypadalo v Německu. A v tomto ohledu mě kniha nezklamala.

V knize se dozvíme hodně o životě v současném Německu, a to jak ve velkém městě Hamburku, tak i na venkově (v regionu Altes Land), dozvídáme se hodně o současnosti i o minulosti. Vše sledujeme pohledem několika málo hlavních postav, jejichž osudy se v průběhu děje knihy propojují. Toto zaměření mají společné knihy Aleny Mornštajnové a Dörte Hansenové. Ve Starém kraji jsou navíc hlavními postavami samotáři. Byť žijí uprostřed lidí, tak jsou společností vyvrženi jaksi na okraj a z různých důvodů se v ní necítí dobře.

Když jí bylo pět let, uprchla Vera z Východního Pruska v důsledku válečných událostí s matkou na sever Německa, do regionu Altes Land. Od té doby žije celý život v jednom velkém selském domě. Necítí se tam příliš dobře a její matka ji opustí, ale Vera odtud odejít nedokáže, už je s tímto místem spojena. Svůj domov ztratila – už si ho ani nepamatuje – a nový domov marně hledá. Jednoho dne u jejích dveří zaklepe její neteř Anna, která se svým synem hledá útočiště poté, co si její manžel našel novou partnerku. V sousedství žije sedlák Heinrich, kterého po smrti manželky nějakou dobu ještě navštěvují děti s vnoučaty, ale poté, co po něm začnou vnoučata házet velikonoční sladkosti, je poprosí, aby už víckrát nejezdili.

Velkým tématem knihy je spojení lidí s místem, kde žijí. Lidé utvářejí „Starý kraj“, ale „Starý kraj“ také utváří je. To, kde a jak lidé žijí, vypovídá mnoho o nich i o jejich životě.

Než dorazili do „prťavé vesničky“, o které Leon vyprávěl ostatním dětem ze třídy Broučků při rozlučkové snídani, nebe se zbarvilo doruda a slunce se ponořilo do Labe.
Pomalu projížděli po hladké silnici okolo dokonale umeteného dvora Heinricha Lührse. Jeho předzahrádka se vzorově zrytými záhony, dokonale vydlážděnými cestičkami a čtvercovými trávníky byla přehledná jako vojenské cvičiště. Za dřevěným plotem stály vyrovnané růže, které na ochranu před mrazem pokryl jutovými pytli. Vypadaly jako vězni, kteří čekají na popravu.

Veřin statek nebyl za přerostlými, naježenými keři ptačího zobu skoro vidět. Bylo to tak lepší, pohled na něj nebyl nic pro oči místních. Pro Heinricha Lührse a všechny ostatní sedláky ze vsi tvořila symetrie a pořádek základní pilíře sebeúcty. Kdo svůj statek nechal zpustnout, sám byl zpustlý – anebo velmi svérázný člověk, jako Vera Eckhoffová.

Hrdinové knihy ztrácejí své kořeny, a to i kořeny křesťanské. Heinrich Lührs, kterému manželka zemřela poměrně mladá, často uvažuje nad její smrtí, ale útěchu ve víře už nenachází:

Vera sledovala, jak konví opatrně zalévá růže a kopretiny. Květiny a keře se jeho vůli bezpochyby podřídily. Na tomto hrobě se děla vůle Heinricha Lührse, i když to byl skrznaskrz křesťanský hřbitov.

V čem je Dörte Hansenová snad ještě důraznější než Alena Mornštajnová, je kritika určité „povrchnosti“ života, a to jak ve městě (v knize konkrétně Hamburku), tak na vesnici v kraji Altes Land:

Napřesrok hodlal Hajo začít s patronstvím jabloní, Werner Harms to dělal už dlouho. Čtyřicet eur ročně, za to jim na strom přilepil cedulku se jménem, mohli svou jablůňku kdykoliv navštívit a v září si odvézt dvacet kilo jablek.
„Vsaď se, že si pak ty jablka ještě pojmenují,“ řekla Britta, myslela si totiž, že si z ní Dirk dělá legraci, když jí o tom vyprávěl.

Jako ovocný animátor si Hajo vedl znamenitě. Když měl náladu, promenádoval se v kavárně s akordeonem a vyhrával vlastenecké písně.
A on, Dirk zum Felde, měl v Hajo Dürkoppovi spolehlivého zákazníka.
V čem byl teda problém?