A bojím se snů

Autor knihy: Wanda Poltawská
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

Wanda Półtawská se jako mladá skautka v době studií na gymnáziu zapojila do protiokupačního odboje v Polsku. Když jí bylo 20 let, byla zatčena, prošla výslechy a vězněním v Lublinu a byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam se stala jednou z těch, na nichž nacisté dělali pokusné operace v rámci „lékařského výzkumu“:


Navenek jsem byla klidná, ale celé moje nitro totálně ovládalo napětí a nejistota. Co to asi bude?
Zdálo se mi, že jsem tehdy umřela a znovu se narodila a sto let jsem stačila prožít během necelých tří dnů.

V sobotu ráno v devět – 1. srpna 1942 – pro nás přišli z revíru.
Stejná šestice, stejná lůžka, stejné kabátky, které jsme tam zanechaly, stejná injekce, tentokrát se už Wanda vrátila na lehátku v bezvědomí a s nohou po kolena v sádře, na níž se vyjímala namalovaná římská jednička.
Postupně nás vyváželi na lehátku, nehybné, nemohoucí.

Na chodbě před operačním sálem nás doktor Schidlausky uspával nitrožilní injekcí; před usnutím se mi hlavou mihla jedna myšlenka, kterou jsem nestačila vyslovit: „Wir sind doch keine Veruchskaninchen!“ Během operace jsem nejspíš tu větu několikrát opakovala. Opakovala ji potom i Dziunia a mnohé, mnohé další. Ne, my jsme přece nebyli žádní pokusní králíci, byli jsme lidé!
Ale termín „Kaninchen“ k nám přilnul nesmazatelně. „Králíci“ – oslovovaly jsme se navzájem a tak i o sobě hovořily. „Králíci“ – mluvil o nás celý lágr (teprve ke konci jsme samy sebe pyšně nazvaly „králové“). Ten název tak přesně vystihoval naši situaci, že ho přijali všichni, včetně táborových lékařů.


V knize je v protikladu neskutečné vykolejení hodnot ze strany nacistů a obrovská odvaha žen, které se jim postavily a své životy zachránily. V tom jim po celou dobu pomáhala víra – polské ženy byly ponechány spolu a navzájem se podporovaly ve víře, která jim dávala i pevné mravní zásady. Přišlo mi až neuvěřitelné, jak zrale se dokázala Wanda ve svém věku v mnoha situacích zachovat. Spolu s jejími přítelkyněmi se jim podařilo neuvěřitelné – zachovat si důstojnost tváří v tvář všemu, co je potkalo (a že toho bylo neskutečně mnoho):


Nakonec byl opět vyhlášen velký General-Zählappell. Němci si umínili, že se musejí dopočítat zmizelých „králíků“. Na ten apel jsme se pečlivě připravily. Ty s nejhoršíma nohama – Stenia, Bogna, Wojtka, Jadzia Dzido, Piasecka a Marczewska – s sebou vzaly deky ukradené ve skladu, jídlo, lopatu a… zakopaly se pod blokem.

Brrr… bylo tam zima a páchlo to tam, kanalizace tam už dávno kvůli obrovskému přelidnění přestala fungovat a ženy vykonávaly svoje potřeby právě pod blok. Běhaly tam vyplašené velké černé krysy s holými vlhkými ocasy. Hlomoz odhazované hlíny a najednou Wojtka, silné, podnikavé děvče, vyrvala Stence lopatu a hystericky nahlas vykřikla: „Přestaň!“ Načež propukla v pláč.
Po chvíli se uklidnila a ospravedlňujícím tónem vysvětlila: „Zdálo se mi, že mě zaživa zasypávají do hrobu.“ Neřekla jsem jí, že jsem měla stejný pocit…

Prožily tam sedm dní a sedm nocí, zakopané v té studené, mokré díře. „Dzidzia“ dostala křeč, nemohla pohnout hlavou.
Nakonec sedmého dne za mnou přišla (já jsem pořád s Krysiou a Jadzkou Kaminskou fungovala jako „královská spojka“) jedna z nich a řekla: „Už toho mám dost. Zítra jdu a dobrovolně nach Vorne, ať mě popraví. Už to déle nevydržím.“ A začala zvracet.


Svědectví Wandy Półtawské je stručné a velice silné a čtivé. Doporučuji ho k přečtení všem. Kniha se teď navíc dá pořídit v nakladatelství Paulínky ve výprodeji – takže pokud jste ji dosud nečetli, můžete s ní obohatit knihovničku svou nebo někoho ze svých blízkých.


Poválečný život Wandy Półtawské byl naštěstí radostnější. Stala se lékařkou, hodně se angažovala v boji o ochranu nenarozeného života, s manželem Andrzejem měla několik dětí. Byla blízkou přítelkyní Karola Wojtyły, později papeže Jana Pavla II. Z jejich vzájemné korespondence vznikla kniha Deník přátelství, kterou také vydalo nakladatelství Paulínky.