Návrat ztraceného syna

Autor knihy: Henri J. M. Nouwen
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

„Jeden člověk měl dva syny.“ Takhle obyčejně začíná snad nejznámější Ježíšovo podobenství. Všichni víme, jak to bylo dál, že ten mladší se nakonec do otcovského domu vrátil – i když ho k tomu přimělo spíš kručení žaludku, než nějaký pocit lítosti vůči otci. Také se toto podobenství s oblibou používá jako pomůcka při svátosti smíření k pochopení toho, o co tady jde. Nouwen nás v této knížce pozval do své osobní zkušenosti s tímto podobenstvím a s obrazem, který na toto téma namaloval Rembrandt na konci svého života. Nouwen sám díky tomuto obrazu prožil dlouhé duchovní dobrodružství, které nakonec zásadně změnilo jeho život.

V jádru tohoto dobrodružství se prolíná trojí téma: obraz ze 17. Století a umělec, který jej namaloval, biblické podobenství z 1. Století po Kristu a člověk z 20. Století, který hledá smysl života.

Srdce mi poskočilo, když jsem spatřil ten obraz. Po dlouhé době, kdy jsem byl vydán napospas davům, vyjadřovalo něžné objetí oce se synem vše, po čem jsem v tu chvíli toužil. …chtěl jsem, aby mě někdo objal, hledal jsem domov, kde bych se mohl cítit v bezpečí.

Léta jsem učil studenty o různých aspektech duchovního života, … ale troufl jsem si já sám vystoupit z davu, pokleknout před otcem a nechat se obejmout odpouštějícím Bohem?

Nouwen přirozeně a otevřeně mluví o svých pocitech, které prožíval, když se tváří v tvář Rembrandtovu obrazu hlouběji nořil do příběhu milosrdného otce a jeho ztracených synů, když přestával být pouhým pozorovatelem a stále víc poznával, že je součástí příběhu.

Zdálo se mi, že nedokážu udělat sebemenší krůček směrem k ústřední scéně, pokud by to vyžadovalo, že mám pustit otěže ze svých rukou, vzdát se touhy určovat si život, znovu zemřít strachu, že nevím, kam to povede, a znovu se odevzdat lásce.

Dalším krokem na této duchovní pouti bylo pro Nouwena poznání, jak moc je podobný staršímu synu z podobenství. V tom potřebujeme otevřít oči zvláště my katolíci „od narození“, kteří občas zahlížíme na konvertity a netradiční věřící s podezřením (a tichou závistí, co že oni si mohli ve svých životech dovolit a užít). Dobrým lakmusovým papírkem pro nás může být, jaké pocity se v nás probudí, když posloucháme podobenství o dělnících na vinici, kteří, ač byli najati až hodinu před koncem pracovní doby, dostali stejnou odměnu, jako ti, kteří pracovali pilně už od rána. A co jako dělali předtím? Proč nebyli na tržišti ráno, kdy se běžně najímali dělníci do práce? Atd, atd.

Nikdy jsem neutekl z domova, nikdy jsem nepropadl „nestřídmosti a opilství“ (srov. Lk 21,34). Po celý život jsem byl zodpovědný. Při tom všem jsem ale mohl být stejně ztracený jako ten mladší syn. Pojednou jsem se zahlédl ve zcela jiném světle. Viděl jsem svou žárlivost, vztek, nedůtklivost, svéhlavost a neústupnost, ale především svou skrytou samospravedlnost. Uvědomil jsem si, jak si pořád na něco a na někoho stěžuji, kolik mých myšlenek a pocitů pramení ze zatrpklosti. … byl jsem zcela jistě starší syn, ale stejně ztracený jako jeho mladší bratr, i když jsem po celý život zůstal „doma“.

Ok, tak se podobám i staršímu synovi z podobenství, ale co dál? Podobenství není pohádka se šťastným koncem, něco jako „žili svorně a šťastně až do smrti“. Otec vyjeví staršímu synovi svoji lásku, (Dítě, ty jsi stále se mnou a všechno co je moje, je i tvoje), a v této chvíli podobenství končí.

Každý z nás může do příběhu vstoupit a „napsat“ svým životem jeho pokračování. Otec nám nabízí svoji otcovskou náruč, obuv, nové šaty a prsten jako znamení důstojnosti. A co víc – zve nás, bychom byli jako on.

Nemohu zůstat navěky dítětem… Musím se odvážit vztáhnout ruce a žehnat, přijímat své děti s maximálním soucitem, bez ohledu na to, co ke mně cítí nebo co si o mně myslí.

Jsme povoláni k tomu, abychom se milovali navzájem toutéž nesobeckou, sebepřekračující láskou, kterou vidíme na Rembrandtově obraze. Milosrdný soucit, s nímž máme milovat, nemůže být založen na soutěživém a konkurenčním životním stylu. … Pokud nechceme být pouze přijímáni Bohem, ale sami chceme druhé přijímat jako Bůh, musíme se stát podobnými nebeskému Otci a začít se na svět dívat jeho očima.

Jestli se dvojici Rembrandt – Nouwen podařilo mě aspoň trochu vtáhnout do dramatu lásky bez podmínek, odpuštění, velkorysosti a soucitu, jestli mi to dodalo odvahu vydat se dál na svojí vlastní duchovní cestě, jestli mi to aspoň trochu pomohlo v poznání Boha i sebe, tak čas, který jsem s touto knihou strávila, byl užitečný a požehnaný.