Deník venkovského faráře

Autor knihy: Georges Bernanos
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

„Až budu zítra po sobě číst tyto řádky, zítra za šest neděl nebo snad za šest měsíců, kdo ví? – vím, že si v nich budu přát najít… Bože můj, co?... Zkrátka jenom důkaz, že jsem dnes chodil sem tam jako obyčejně, jaké dětinství!“

Deník venkovského faráře je beletrií pro náročnějšího čtenáře. Jedná se o fiktivní zpověď mladého, skromného a pokorného kněze z Ambicourtu, který chce svému deníku svěřovat nejniternější myšlenky a úvahy nad duchovními a náboženskými otázkami, ale dostává se i k událostem provázejícím jeho působení ve vesnické farnosti.

„Doufal jsem, že mi tento deník pomůže zachytit myšlenky, které mi vždycky unikají v oněch vzácných okamžicích, kdy mohu trochu uvažovat. Představoval jsem si, že to bude jakýsi rozhovor mezi Pánem Bohem a mnou, prodloužení modlitby, způsob, jak obejít nesnáze rozjímavé, které se mi ještě zdají nepřekonatelné, nejspíš vinou mých bolestných žaludečních křečí. A hle, on mi zatím odhaluje, jak nesmírné a nepřiměřené místo zaujímá v mém ubohém životě tisíc nepatrných všedních starostí, o kterých jsem se domníval, že jsem od nich osvobozen.“

Díky jednotlivým zápiskům můžeme nahlédnout hlouběji do knězova nitra, spolu s ním zažít jeho prohry, pochybnosti, neporozumění, obavy o duše jeho farníků, ale také malá vítězství a záblesky Boží slávy.
Ambicourtský farář se při vykonávání svého povolání setkává s různými lidmi, zaznamenává si rozhovory, které s nimi vedl. Často jsou to hříšníci, jichž se díky němu dotkne Boží milost. Vrcholem celé knihy je rozhovor s hraběnkou, která po smrti svého malého syna zatvrdila své srdce, odmítla kohokoli milovat a její vztah k Bohu byl plný nenávisti. Kněz se ji snaží přivést k Bohu a pokání i těmito slovy: „Peklo, to jest nemilovat už. Dokud jsme naživu, můžeme se klamat, domnívat se, že milujeme vlastními silami, že milujeme mimo Boha. Podobáme se však bláznům, kteří natahují ruce po odrazu měsíce ve vodě.“

Farářův duchovní život jde ruku v ruce s jeho stavem zdravotním. Čím více jeho tělo chřadne nevyléčitelnou nemocí, tím častější a těžší jsou stavy jeho samoty, beznaděje, nepochopení okolním světem a neschopnosti modlit se. Tato duchovní muka jsou pro kněze daleko těžší a vyčerpávají ho více, než stavy jeho tělesné slabosti.

„Nikoliv, neztratil jsem víru! Rčení ,ztratit víru´ - tak, jako se ztrácí peněženka nebo svazek klíčů – se mi ostatně vždycky zdálo trochu pošetilé… Víra se neztrácí, přestane prostě utvářet život, toť všecko.“

Bernanos pracuje s různorodou symbolikou, např. kněz může díky své nemoci jíst jen chléb a pít víno, čím je špinavější a zanedbanější jeho zjev, tím hlubší je jeho vnitřní život, slzy jsou symbolem Boží milosti a kontaktu s ním.

Na závěr několik citací, které mohou být malou ochutnávkou této knihy:

„Říkám si někdy, že Satan, který se snaží zmocnit myšlenky boží, ji nejenom nenávidí, aniž ji chápe, ale chápe ji naruby. Jde nevědomky proti proudu života, místo aby šel po něm, a vyčerpává se v nesmyslných, děsivých pokusech, předělat v opačném smyslu celé dílo stvoření.“

„Boháč žízní po úctě a pozornosti, a čím je bohatší, tím víc po ní žízní.“

„Hřích proti naději – nesmrtelnější ze všech, a snad nejochotněji přijímaný, nejvíc laskaný.“

„Podívej se, zrovna ten příběh s triumfálním vjezdem do Jeruzaléma se mi zdá tak krásný! Náš Spasitel ráčil okusit triumfu tak jako ostatního, tak jako smrti, neopovrhl ničím z našich radostí, odmítl jenom hřích.“