Na dvoře Alexandrově

Autor knihy: Sophie de Mullenheim
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

Kniha Na dvoře Alexandrově je už třetím dílem série o sestrách z Naděje současné francouzské spisovatelky Sophie de Mullenheim. Stejně jako předchozí díly ji ale lze číst i zcela samostatně.


Tentokrát dvě dospívající kamarádky, Emílie a Konstancie, které žijí ve Francii na konci 19. století, vyrážejí po stopách sester Charlotte a Élisabeth, které žily ve Francii na začátku 19. století, i fyzicky. Vydávají se na duchovní cvičení přímo na zámek Naděje, kde sestry žily a vedly společně sirotčinec. Emílie má před svatbou, na kterou se chce důkladně připravit i duchovně. Tím je předznamenáno i duchovní téma tohoto dílu – a tím je volba životního povolání.


„Vůbec nevím, na čem jsem,“ přiznává se konečně. „Dokonce ani rozhovory s knězem, který nás doprovází, mi nepostačují, protože v nich nenacházím žádné konkrétní odpovědi. Závidím vám, že jste našla lásku, stejně jako závidím sestře Marii-Anežce, že je řeholnicí. Hořím touhou být řeholnicí a zasvětit svůj život druhým, ale zároveň sním také o tom mít děti a založit rodinu. Srdce mi vnuká jedno a rozum druhé.“
„Poslechněte jedno a nevšímejte si druhého.“
„Není to tak jednoduché,“ šeptá Konstancie a sklání hlavu.
„Co vám brání v rozhodnutí?“
„Nejsem si sama sebou jistá!“
„Ať se rozhodnete jakkoliv, nikdy si nemůžete být stoprocentně jistá.“
Konstancie zvedá hlavu a dívá se na přítelkyni s nepředstíraným údivem.
„Vy mého bratra nemilujete?“ ptá se.
Emílie se rozesmála.
„Samozřejmě že ho miluji. To mi ale nebrání v tom, abych občas nezapochybovala. Není lehké rozhodnout se na celý život. Jsem si jistá, že i sestra Marie-Anežka byla ochromená strachem několik dnů před složením svých věčných slibů.“
Konstancie pokyvuje hlavou.
„A nepochybujete ani o její víře v našeho Pána,“ pokračuje.
„Samozřejmě že ne!“


Zcela nečekaně se Emílie a Konstancie dostávají i k dalšímu pokračování příběhů sester Charlotte a Élisabeth, které se na jaře 1803 po různých peripetiích setkaly právě na zámku Naděje. Radost ze shledání ale netrvala dlouho, neboť Élisabeth musela s jednou z chovanek sirotčince opustit Naději a utéct s ní do Ruska, protože po ní na Naději pátrali nevlídně vypadající muži. V Rusku se Élisabeth seznamuje přímo se samotným carem a rozplétá i některé záhady, týkající se ruské carské rodiny v té době i v minulosti.


A odkud se Emílie s Konstancií dozvídají o ruských osudech Élisabeth? Z jejího deníku, který našel ve starém kufru na půdě okouzlující mladý muž Dimitrij, který se náhle objeví na zámku Naděje právě v průběhu duchovních cvičení Emílie a Konstancie.


Stejně jako v předchozích dílech je kniha velice napínavá a dozvídáme se v ní mnoho z historie – tentokrát z ruské historie 19. století. Kromě toho se tu ale otevřeně řeší mezilidské vztahy, přátelství, první lásky, vztahy rodičů i dětí a hrdinové – a to v obou časových rovinách knihy promýšlejí i svou víru.


Poslední dobou jsem se hodně modlila, ale také měla velké pochybnosti o tom, jestli jsou mé modlitby vyslyšeny. Doufala jsem, že Pán pomůže Marii, aby se uzdravila. Místo toho se však její stav stále zhoršoval. Vzpomněla jsem si včera, že naše maminka nám vždycky říkala, abychom v každé životní situaci hledali Boží záměr. „Nejedná vždycky tak, jak bychom si to přáli my, ale vždy je přítomen,“ opakovala nám, když jsme byly zklamány, že jsme nebyly vyslyšeny. Měla pravdu. Už mnohokrát jsem se mohla přesvědčit, že pokud Pán na mé modlitby neodpověděl tak, jak jsem si přála, pak udělal vždy něco lepšího. Jeho odpověď byla úplně jiná a většinou s sebou přinášela mnohem větší štěstí.

Myslím, že odpověď Pána na mé modlitby přišla v ten den, kdy jsem se setkala se ženou se smaragdovýma očima. Nikdy jsem na ni tak nepohlížela, ale nyní, když Marie potřebuje svou rodinu, si uvědomuji, že jedině ona je schopna přinést jí útěchu. Je to riskantní. Možná že Naděžda Polenkovičová má za úkol nás udat. Myslím si, že kdyby to byl její záměr, už by to udělala. Pravděpodobnější je, že ji bedlivě sledují. I přesto budu riskovat. V každém případě je to Mariina poslední šance, jinak je dívenka nadobro ztracená.
Ano, Charlotte by se mnou souhlasila…