Selský baroko

Autor knihy: Jiří Hájíček
Nakladatelství: Nakladatelství HOST

Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tak bylo…
Nedonutili mě nenávidět.
Tak ty ses sem vrátil! Mezi ty svině?


Napětí mezi těmito větami knihy pro mě bylo v knize zásadní. Prostřednictví genealoga Pavla, který je „na volné noze“ a živí se tím, že lidem na objednávku sestavuje rodokmeny, se Jiří Hájíček vrací do nedávné české historie – a to do dob komunismu, kdy na vesnicích vznikala jednotná zemědělská družstva a probíhaly procesy s tzv. „vesnickými boháči“. Nevím, jestli je tohle téma v současné české beletrii tak opomíjené, ale já sama jsem na něj narazila v této knize poprvé. A bylo to setkání vskutku zajímavé v mnoha směrech.


Prostřednictvím genealoga Pavla sledujeme v knize „současnou“ jihočeskou vesnici. Tedy současnou v roce 2005, kdy kniha vyšla – v době, kdy vlastnictví notebooku bylo považováno za „zbytečný přepych“. Patří k ní vysedávání v jediné hospodě, jedna autobusová linka do nejbližšího města, ale i koupání v krásných okolních rybnících a procházky v jihočeské krajině. Kromě toho ale také složité vztahy mezi rodiči a dětmi, sourozenci a v rodinách vůbec. Pavlův bratr neustále Pavlovi připomíná: „Tatínek se na tebe moc zlobí.“

A když si Pavel potřebuje u bratra vyzvednout nějaké své věci, doslova se do domu plíží, když bratr není doma. Sám Pavel do vesnického společenství moc nezapadá – a to jednak díky svému studiu, jednak kvůli svobodomyslnému způsobu života a o mnoho horší to měla ještě jeho žena Andrea. Nakonec opustila vesnici i Pavla i s jejich synem Hynkem. A tak Pavel sám pendluje mezi vesnicí, kde bydlí společně se starým mistrem, třeboňským bytem, různými archivy i různými pamětníky a pátrá po stopách minulosti. A proč vlastně pátrat po minulosti, která už je dávno za námi – a mnozí by byli radši, kdyby se na ni úplně zapomnělo?


Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…


K pátrání po minulosti využívá Pavel archivy, ale i „pátrání v terénu“ – a to jak rozhovory s lidmi, tak procházky v krajině, ve vesnicích, fotografie míst, která pro jeho zákazníky – většinou bohaté emigranty – něco znamenala. Vše pečlivě zapisuje do svého notebooku, který nikdy neodkládá a který chce jednou věnovat svému synovi. Všímá si toho, jak se proměňuje prostředí, v kterém lidé žijí.


„To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“
„To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy.
„Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“
„Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše.
„Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“
„Jak to všechno víte?“


„Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“
„A to je taky krásný?“
„To mi na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“
Už nic nenamítala.


Zásadní je ale jeho trpělivé naslouchání těm, kteří tu dobu žili. Naslouchá i jejich postojům, aniž by je soudil. V tom, jak se na dobu násilné kolektivizace dívají různí pamětníci, kteří v té době žili, ale i v tom, jak na ni nahlíží vnučka jednoho z nich, s kterou se Pavel setkává, můžeme vysledovat více otázek než odpovědí. Jakou moc má nad námi minulost? A jak bychom měli zacházet s vinou, pomstou, s odpuštěním?


„Ne, mě nepřesvědčíš. Teď dělá Zandlová blbou a vymejšlí si, aby ochránila synáčka. To, co mi zaplatila, je naprostý nic! Platím z toho jenom dědovu památku! Poženu ten soud o majetek třeba až do Štrasburku. A její synátor? Jen ať aspoň trochu trpí za to, co prováděla zamlada jeho povedená maminka. Naše máma taky celej život trpěla za to, že její rodiče vlastnili třicet hektarů půdy.“
„Myslet si můžeš samozřejmě, co chceš.“ Zvedl jsem se k odchodu.

„Taky to dělám,“ Daniela bojovně potřásla hlavou, „jen ještě jednu věc ti řeknu. Po revoluci jsem se po nich ptala, po těch funkcionářích, po těch okresních a obecních úředníčcích, co honili sedláky do kriminálu. Jména bylo možný zjistit, ne že ne. I lidi v Tomašicích si je ještě pamatovali. Šoucha, Honsa a další. Všichni už byli tehdy pár let mrtví, ale spokojeně si dožili s pěknejma penzema a s vyznamenáním za výstavbu socialismu.“
„Danielo, existuje ještě jiná spravedlnost, než je tady ta. A tý neunikli, to se neboj.“


Mně kniha úplně „sedla“ – a to i jako příběh z nedávné minulosti i jako příběhy z té minulosti dřívější, komunistické. Nic mi v knize nepřebývalo, ani nepřečuhovalo – možná někdy v průběhu čtení, než se ukázalo, jaký má událost další význam, a vše do sebe zapadlo. Za mě výborná beletrie a těším se na další knihy Jiřího Hájíčka. Tohle byla má první.