Smrt si říká Engelchen

Autor knihy: Ladislav Mňačko
Nakladatelství: Nakladatelství Československý spisovatel

Mladý partyzán Voloďa leží na sklonku druhé světové války v nemocnici, kde se zotavuje po zásahu kulkou, který způsobil ochrnutí nohou. Kromě fyzické bolesti ho pronásleduje i bolest ze vzpomínek na vše, co prožil v průběhu války. Postupně se tak v jeho vyprávění mladé sestřičce Elišce odvíjí příběh jeho partyzánského působení ve válce v oddíle, který pobýval na Ploštině. Kvůli spolupráci ploštinských s partyzány pak speciální jednotka SS Ploštinu přepadla, vypálila a zmasakrovala. Tuto tragickou událost nepřežil nikdo z ploštinských mužů.


Komunisté chtěli tuto událost (tak jako mnoho dalších) „vymazat z historie“ a od roku 1949 se o ní nesmělo psát v novinách, ani v historických pracích zabývajících se dějinami českého odboje. Důvodem byl proces s „teroristickou kontrarevoluční skupinou tzv. bílých partyzánů“. Dva příslušníci ploštinské partyzánské jednotky tehdy byli odsouzeni k smrti pro přípravy ozbrojených akcí proti lidově demokratickému zřízení. Zda šlo o skutečnou protikomunistickou činnost nebo byl proces vykonstruovaný, se dnes už asi nedozvíme.


Do povědomí se ale Ploština znovu dostala v roce 1959 díky knize Smrt si říká Engelchen Ladislava Mňačka, slovenského autora, v té době nadšeného komunisty, který za tuto knihu získal dokonce státní cenu. Následovala i dvě filmová zpracování.


Kniha je velice čtivě napsaná. Ladislav Mňačko v ní vychází ze skutečných osudů, sám skutečně působil v ploštinské partyzánské jednotce. Většina postav tedy má své reálné předobrazy, většinou zachoval i jména – jen křestní, tak jak je v průběhu války znal. Příjmení svých druhů ve zbrani se i on dozvěděl až po válce. V knize nechybí napětí – a to jak ve vývoji vztahů mezi lidmi, tak v bojových operacích. O život jde ve válce vlastně každý den. A co víc, nechybí i úvahové pasáže. Románový Voloďa přemýšlí o všem, čeho je svědkem, i o své vlastní vině. Takto například přemýšlí o smyslu partyzánského boje:

Přemýšlel jsem o smyslu našeho nerovného boje. Jaký vlastně význam má to, co děláme? Je nás hrstka, třicet nezkušených mladých mužů. Zmůžeme něco proti dokonale organizované německé mašinérii? Pár tisíc ozbrojenců v této zemi přece nemůže ovlivnit výsledek války, neurychlí její konec ani o jediný den. Nikolaj nám říkával, že partyzán se oddílu vyplatí až po třetím mrtvém Němci. Partyzán, který nemá na pušce aspoň tři čárky, je pro hnutí pasivní silou. Nikolaj měl podobná hesla v oblibě, vyjadřoval svoje myšlenky v krystalických tvarech, v holých pravdách. Nedohodli jsme se spolu ani v otázce, co je vůči Němcům dovoleno z morálního hlediska. Copak oni nemají rodiny, ženy, děti? Je přece jen strašné je zabíjet.
„Mrtvý Němec už nezabije žádného Čecha…,“ rozsoudil náš spor Nikolaj.

Ovšemže naše činnost měla svoji váhu. Znervózňovala Němce, na cestách horami a průsmyky nebylo už jistoty. Dost Němců už padlo našimi zbraněmi, ukořistili jsme tisíce zbraní a vagóny munice, získali jsme důležité dokumenty, rozbili jsme nenahraditelné navigační a telekomunikační zařízení. Elektrické vedení jsme nadlouho vyřadili z provozu, poškodili jsme několik mostů a lokomotiv, u Strelenky leží na železničním náspu převrácený muniční vlak, u Lidečka druhý, desítky spálených motorových vozidel lemují okraje „našich“ cest. A naše ztráty jsou zatím minimální. Pět chlapců v Lipíně, čtyři padli za přestřelek. A ovšem mrtvý Nikolaj… A chlapec, který odešel ze stráže.


Co mě hodně překvapilo, je autorova předmluva z roku 1990, ve které píše:


Má tato kniha co říci čtenáři ještě i po více než třech desetiletích od svého vzniku? Domnívám se, že znovu nabírá na aktuálnosti vzhledem k diskusi o odsunu sudetských Němců. Generace narozené po válce nezažily hrůzy války a dusnou atmosféru okupačních let, a tak jsou v touze po očistě od všech zlých a nelidských jevů – se kterými se musíme vyrovnat jako s neblahým dědictvím uplynulých desetiletí – náchylné nediferencovaně posuzovat otázky viny či neviny za nejstrašnější zločin tohoto století, hitlerovskou válku a za události s ní spojené.

Německá historiografie se snaží relativizovat vinu nacismu poukazováním na brutalitu protihitlerovských Spojenců vůči německému národu, aniž by uvažovala o příčinách a následcích. Nelze objektivně posoudit ony události, aniž bychom měli možnost vžít se do tehdejších poměrů. Evropa, ba v širším smyslu celý svět dodnes trpí následky hrůz rozpoutaných hitlerovci v druhé světové válce. I oběti totalitních režimů ve východní Evropě se dají v jistém smyslu připsat na Hitlerovo konto. Z tohoto hlediska lze tvrdit, že vítězní Spojenci zacházeli s poraženým Německem ještě dost velkoryse, rozhodně ne podle starozákonního principu oko za oko, zub za zub. Hitler chtěl za nadšeného i tichého souhlasu většiny Němců zotročit celý svět a vymýtit slovanské obyvatelstvo východní Evropy. Že tyto obludné cíle myslel vážně, o tom svědčí vyvraždění skoro všech Židů a Cikánů v Německu a v okupovaných zemích.


Sice s některými autorovými názory v předmluvě nesouhlasím, ale neodvažuji se ho soudit – mimo jiné i proto, že „já jsem na Ploštině nebyla“. Jeho kniha umožňuje dívat se na důležitou událost naší historie očima různých lidí – a rozhodně v ní nejsou nějak prvoplánově rozděleni „dobří“ a „zlí“: i partyzáni dělají chyby, i Němci mají různé postoje a chovají se různě. My, kteří už jsme událost nezažili a nemohli jsme se většinou ani osobně setkat s jejími pamětníky, se o ní můžeme dozvědět právě z knih – a kniha Smrt si říká Engelchen je k tomu dobrou a čtivou příležitostí.