Současnost

Autor knihy: Soren Kierkegaard
Nakladatelství: Nakladatelství Mladá fronta

V roce 1846 vyšlo v dánštině dílo Sørena Kierkegaarda Literární recenze, ve kterém recenzuje anonymní román Dva věky. Výňatek z tohoto díla vyšel v českém překladu poprvé v roce 1969, tedy více než po sto letech, kdy už byl recenzovaný román zcela zapomenut. Přesto se toto dílko s názvem Současnost dočkalo ještě druhého českého vydání, v roce 1996, a stále nachází své čtenáře. V recenzi románu totiž Kierkegaard udělal poctivou analýzu soudobé dánské společnosti, která je v mnohém aktuální (bohužel) i dnes.

Povzneseme-li se nad poněkud náročnější filosofický jazyk, vyvstává před námi obraz společnosti, kde více než skutky znamená jejich reflexe:

Doba velkých a dobrých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. Nikomu nestačí dělat něco určitého, kdekdo si chce dát lichotit od reflexe představou, že přinejmenším musí odkrýt nový světadíl. Náš věk patří anticipaci, dokonce i uznání se sklízí předem. Podobně jako nějaký mladý muž, rozhodnutý, že od prvního září bude se se vší vážností připravovat na státní zkoušku, si usmyslí, že si zatím v srpnu kvůli posilnění udělá prázdniny: právě tak se podle všeho nynější generace vážně usnesla, ačkoli pochopit toto je mnohem nesnadnější, že se práce se vší opravdovostí chopí generace příští, a aby ji pak při tom nic nerušilo a nezdržovalo, podjala se ta naše jiného úkolu – slavnostních hostin. Je v tom jen ten rozdíl, že onen mladý muž bere sám sebe s mladistvou lehkovážností, kdežto naši současníci zůstávají vážní – na hostinách.

Mnozí velice rádi a dobře mluví o tom, co by se mělo dělat, ale ke skutkům mají daleko: Dnes už přestává platit, že muž stojí nebo padá svým činem, naopak, nikdo se ani nepohne a k tomu, aby se všichni měli skvěle, jim pomůže trocha reflexe – a také jim pomůže, že velmi dobře vědí, co se má dělat. Avšak hle, co dva spolu v rozhovoru nebo co jednotlivec při četbě či na tribuně na valném shromáždění beze zbytku pochopil, je-li to podáno formou reflexe nebo poznatku, nikdo není ani dost málo s to pochopit ve formě činu. Kdyby mezi těmi lidmi někdo obcházel, poslouchal je a zjišťoval, co by se podle jejich slov mělo dělat, a pak zkrátka a dobře – jen kvůli ironii – něco z toho udělal, všichni by se zarazili a pokládali by to za unáhlené; a kdyby jen mysleli na to, o čem sami mluví, pochopili by, že udělal právě to, co se dělat má.

Kierkegaard si také všímá toho, jak zhoubné je, když se lidé ztrácejí v „lidu“ a jejich mínění se stává jakýmsi „veřejným míněním“, ve kterém už zcela chybí individuální lidské vzory:

Až když jednotlivé individuum samo v sobě dosáhne navzdory všemu světu etického postoje, teprv pak může přijít v úvahu opravdové sdružování, jinak je sdružování těch, kdo každý sám o sobě je slabý, něco stejně ohyzdného a zhoubného, jako kdyby vstupovaly ve sňatek děti.
Kdysi panovník nebo ten, kdo byl význačný, či výjimeční jedinci měli každý nějaké mínění, pro ostatní platilo jednou provždy a bezpodmínečně rozhodnutí, že mínění mít nesmí a nemohou; dnes může mít mínění kdokoli, ale lidé se musí v číselném smyslu houfovat, aby nějaké měli. Dvacet pět podpisů pod nejnejapnějším prohlášením je mínění; nejdůkladněji promyšlené mínění nejznamenitějšího ducha je paradox. Veřejné mínění je cosi neorganického, je to abstrakce. Jestliže ovšem kontext ztratí smysl, nikomu nepomohou široké přehledy, pak je nejlépe rozebrat řeč na jednotlivé části; když někdo drmolí, nebude mu nic platné chtít přednést souvislý výklad, a nejlépe udělá, dá-li pozor na každé slovo zvlášť – a totéž platí i o jedincích.

Už téměř dvě stě let po vydání Kierkegaardovy recenze se ukazuje, že mnohé jeho úvahy v ní obsažené jsou nadčasové a stále platné. I v současné situaci české společnosti tedy platí: čtěte Kierkegaarda a přemýšlejte nad tím, co nám jeho slova chtějí říct teď a tady, do naší současné situace.