Múza milost

Autor knihy: Paul Claudel
Nakladatelství: Nakladatelství Mladá fronta

Životní příběh francouzského básníka Paula Claudela je velice zajímavý. Jak jsem se dozvěděla v doslovu Václava Černého ke knize Múza milost, tak si jako čerstvý maturant v roce 1886 koupil číslo symbolistické revue s poezií Arthura Rimbauda. Byl jeho poezií oslněn a pocítil v sobě básníka. Ještě v prosinci téhož roku, o vánočních nešporách v pařížské Notre-Dame, uvěřil v Boha a poprvé otevřel Bibli. Od té doby hledal způsob, jak oboje propojit, a stal se křesťanským básníkem. Kromě toho po maturitě vystudoval práva a vstoupil do diplomatických služeb. Jako velvyslanec působil v USA, Číně, Brazílii, Německu, Belgii, Japonsku a dva roky dokonce v Praze. V roce 1900 pobýval dvakrát krátce v benediktinských klášterech v Solesmes a v Ligugé. Právě v Solesmes začal tvořit ódu Múzy, která dala název i tomuto krátkému výboru z jeho poezie Múza milost.

Knihu mi půjčil jeden z mých přátel, takže jsem ji otvírala s velkým očekáváním. Byla jsem poněkud zklamána, protože tentokrát mě poezie Paula Claudela neoslovila „hned a zcela“. Některé verše mě ale oslovily hned (např. verš Vím, že tu jsem s Bohem a vždy ráno otvírám oči do ráje.) a někde se účinek dostavil až po několikerém čtení. Přece jen poezie Paula Claudela už je starší, jazykově a kulturně vzdálenější. Je tedy těžší hledat si k ní cestu. Po přečtení tohoto krátkého výboru jsem ale přesvědčená, že se to vyplatí.

Nejsem básník
a nemám nejmenší touhu, abych vás rozesmál
ani rozplakal, abyste si oblíbili mé slovo
nebo ne, žádná vaše chvála ani hana však
neporuší jeho cudnost.
Vím, že tu jsem s Bohem a vždy ráno otvírám oči
do ráje.
Kdysi jsem poznal vášeň, ale nyní mám pouze
vášeň trpělivosti a touhy
Znát Boha v jeho trvalosti, získat pravdu
bdělostí a každou věc tím, že ji znovu
stvořím skrze její jméno v své myšlence.
Kdo nadělá plno hluku, toho je slyšet, ale duch,
který přemýšlí, nemá svědků.
A všeliké zmítání není k ničemu, ale duch
člověka, jenž uniká do geometrie,
je podoben bezhlasému pohybu olejové řeky.
Nemám nic společného s vámi, s vámi
ve vyrovnávání účtů vzájemných,
Jakož olivu drtí list, jehož chemik z nejtrpčího
kořene umí získat alkaloid.
Ó radosti dítěte, které se probouzí první den
o prázdninách a slyší, jak ho hlasitě volají
bratři a bratranci z druhého pokoje,
Ó úpění milence, který tiskne po dlouhém boji
v náručí zvířecí tělo milenky,
Čím jste vedle božské síly ducha, jenž otvírá oči,
Začíná svůj den a každičkou věc nachází na svém
místě v nesmírné dílně poznání
A vesmír pod tím velikým sluncem, dělníkem
ducha, teď viditelným, a stavbu všech
nebes osvětlenu jednou dostatečnou
hvězdou?
Co je mi po vaší lidské slávě a po zaslouženém
vavřínu, kterým věnčíte spánek dobyvatelů
a Césarů, sjednotitelů země?
Má touha je být shromažďovačem Boží země!
Jako Krištof Kolumbus, když napjal
plachty,
Neměl pomyšlení na objev nové země,
Ale v srdci nabitém moudrostí vášeň hranic
a vášeň sféry, spočtené k dovršení
věčného obzoru.

Za vzácné svědectví považuji cyklus básní Paula Claudela o našich národních světcích. Dozvíme se v nich, jak na naše světce a na naši víru pohlížel člověk „zvenčí“, Francouz, který naše prostředí poznal zblízka, když působil jako diplomat v Praze:
Svatý Václav

Divoký úder pohanův ani zášť heretiků,
Zrada a učenost, úsilí politiků,
Ani ti, kteří na prahu slavnostním,
kde visí to tělo zavražděné,
Pobrali královské klenoty napospas pohozené,
Ani ten národ, jenž osiřel, jenž na něj
zapomíná dnes,
Nejsou s to odtrhnout Václava od brány do nebes,
Odtrhnout od církve a od vrat do ráje,
za nimiž čeká Bůh,
Pevnou pěst knížecí, jež za sám střed sevřela kruh.
Rameno mučedníka, tak pevně do brány vrostlé,
ruko, na které visí tělo,
Ukaž tu bránu stádci, neboť se rozprchlo,
neboť by zahynout mělo.
Jedni koupili zlatem, druzí dobyli železem,
Jedněm připadla dědictvím, druhým zas věnem
jejich zem.
Však Čechy pily svého panovníka:
každičké pole pro osev,
Každou píď půdy skropila jeho krev,
Veškeré srdce přijalo knížecí barvu nehynoucí krve.
Po sklizni jednoho dne, po robotě hodiny prvé
Vyrůstá na štítu Evropy a svědčí znovu pro náš věk,
Kde je střed Evropy, kde prameny jejich řek,
Vyrůstá znova, zas září, zas žije, zas vzkvétá
vítězněji,
Svědčí navěky nová a svěží ve věcech,
které se dějí,
Ta skvrna Václavovy krve na závěji.
Drž pevně, Čechu zarytý! Nepusť se kruhu,
Václave!
Pros v nebi neodbytně za ty žitné lány houpavé,
Za náhlá srázná údolíčka, spící velké rybníky
tam v nich,
Za Čechy čekající prostřed pohraničních hvozdů
svých.
Za muže ohnivé i šibalské, za statné ženy
modrooké,
Za ploché moře obilí, tak nesmírné, tak přeširoké.
Všechno je rovné zde, jen na obzoru vidíš zvonici
jak cibulový květ,
A proti černé čáře borovic u tůňky hospůdku,
tři čtyři domky, možná pět;
Tam křížem dřevěným se cesta počíná,
až k Bohu vede stužka její,
A teskné jablůňky, vždy nevýslovně dvě a dvě,
ji provázejí...