Pominuté chvály

Autor knihy: Štěpán Smolen
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Chválit je třeba! … Je tu taky spousta přehlížených a pohrdaných skutečností, o nichž se od ambonu mlčí a do kterých se na ulici kope. … Zkus pochválit třeba stárnutí nebo trapnost nebo lidi, co se neumí zasmát, anebo zkus docenit hloupá kázání. Nad skvělými se umí rozplývat každý, ale kdo pochválí tupá? … Zkusil jsem to a šlo to.

Mladý kněz Štěpán Smolen si mě získal už svojí knihou Buď, kde jsi, a tak jsem slibovanou novinku Pominuté chvály vyhlížela s nedočkavostí. Těšila jsem se na jeho cool jazykové hříčky, neobvyklé postřehy i na demaskující výzvu k opravdovosti. Budou to chvály, které jsou přehlížené, anebo chvály, které se dočista pomátly? Možná se Smolenovi geniálně povedlo skloubit oboje. Neváhá nasvítit z neobvyklých úhlů skutečnosti, které se zdají „nepostřehnutelné jako obraz, co se na chodbě časem provisel až k neviditelnosti“.

Třeba chvála předsvátečních příprav, tak aktuální právě v adventní době:

Byla zrovna neděle a já i pan arciděkan jsme ... vyrazili kázat - a oba to své předsváteční kázání, které zní: Bratři a sestry, budou Vánoce, zanechte stresu a najděte si čas na Pána. Amen. ... Jde o homilii zlovolnou, neboť se skrz ni staří medvědi - opustivší své brlohy a zcela lhostejní k povyku kolem dárků a tak dál - opírají do osob, které podobně lhostejné být nemohou, neboť jim v tom brání například pocit zodpovědnosti vůči vlastním dětem nebo schopnost rozeznat vyprané záclony od nevypraných. Posluchači si však naštěstí vůči zlovolné homilii vybudovali imunitu, a tak kněz sice ví, že má něco takového pronášet, a lid ví, že má něco takového slyšet, ale poslouchat se nikdo nepokouší. Slova o zvnitřnění za těchto okolností povedou nanejvýš k pocitu viny.

Šel jsem si číst, a na stránkách románu jsem potkal dvanáctiletou Cecílii, co žila v Quebeku v roce šestnáct set a něco. Máma ji před smrtí naučila věnovat se vaření, praní i chystání stolu, jako by se jednalo o posvátnou hru, o rozšíření bohoslužby za bránu chrámu.

Tak s ohmatanými věcmi svého domova Cecílie každý den celebrovala stovku malých obětí. Teď na návštěvě u kovářových dcer však vidí, jak živočišné, jak upatlané mohou být ty všednodenní úkony, jakmile se z nich úžas a bázeň a něha vytratí. Když se pak dojata vrátí domů a zase zkoumá zásoby ve sklepě a spíži, zase se dotýká měděných hrnců, pánví, smetáku a pohrabáče, náhle vnímá věci jinak - nejsou to jen předměty, jimiž se doma zajišťuje teplo, čistota a sytost, ale nástroje k vyjádření vděčnosti a služby, k odevzdání vlastního života. Když pak Cecílie doma stlala postele a rovnala talíře na stůl a ten stůl zdobila květinami, nebrala do rukou drahé věci, ale přece věci vzácné - jako by prostěradlo bylo tak trochu oltářním plátnem a každý talíř mešní patenou.

Všemi těmi předměty totiž směla sdělovat lásku Bohu, tátovi i oněm lidem, co zrovna přišli na návštěvu. Dvanáctiletá Cecílie spíš tuší, než jasně ví, že náboženství nepatří jen do kostela, ale stejně tak i do kuchyně, jídelny a obýváku, že všude tam lze konat bohoslužbu, nakolik jsou všechny ty běžné věci užívány jako svátostné náčiní k viditelnému sdělování neviditelné lásky. A tak Cecílie v neděli 20. prosince v odpoledních hodinách zbořila mou mravokárnou homilii z rána. Ukázala mi, že není třeba čtyři dny před Vánoci probouzet v posluchačích neplodné pocity viny nabádáním ke klidu.

Předsvátečně pobíhat je možná pro mnohé možná nevyhnutelné a není nutné to měnit. Namísto změny v jednání stačí změna pohledu. Marné je Boží lid ponoukat, aby méně uklízel, vařil a pekl, ale snad je možné pobídnutí, aby všechno to hemžení kolem cukroví, salátů, příbuzenstva a kaprů bylo bohoslužbou. Místo, aby Bůh od svých dětí dostával jen ty poslední provinilé minuty před pádem na lože, může dostávat dna celé, protože i chvíle, kdy pro své blízké zdobím stůl, může být liturgií - pokud tedy miluji lidi a používám věci, ne naopak.

Báječné čtení, vtipné, originální, vysoce aktuální ale ne na jedno použití. Chvála odkládání se dá trénovat celý život (Jako se kolega primát houpe na větvi a pojídá fíky, můžu i já viset na youtube a pojídat čokoládu, mám však na rozdíl od opa možnost neviset a nepojídat, ale místo toho třeba cvičit na klarinet s vědomím, že radost, které jsem se nyní odřekl, bude překonána jinou). Chvála nesdílení učí držet na uzdě svoji zvědavost ( „Ne. To je jen pro něj.“ A natáhla ukazováček vzhůru).

A chvála prázdna? Jak chcete pochválit něco, co vlastně není? Jak mnohé záleží na tomto vnitřním uprázdnění, na volném prostoru pro Boha a pro člověka, Nejde jen o lidi zbité a krvácející u cesty, lidi, které ani neznám, často jde naopak o ty, které dobře znám a kteří se kolem mě válejí v příkopech mravních, psychických, duchovních a vztahových a nikým nepovšimnuti volají o pomoc nebo možná už ani nevolají, protože nemají sílu. Já jdu zatím slepě kolem a smolím si kázání o milosrdném Samaritánu.