Nežít se lží

Autor knihy: Alexandr Isajevič Solženicyn
Nakladatelství: Konfrontation Verlag

Krátká úvaha ruského spisovatele Alexandra Solženicyna s názvem Nežít se lží v době napsání oficiálně vyjít nemohla ani v SSSR, ani v ČSSR. Vyšla tedy v roce 1974 v ruštině v Paříži a ve stejném roce v češtině v nakladatelství Konfrontation Verlag v Zürichu. Já jsem se k této jeho úvaze dostala až teď a musím říct, že mě až překvapila svou stálou aktuálností.


Ono totiž „nežít se lží“ vyžaduje odvahu v každé době, jen se liší to, jak velké oběti musí tomuto životnímu postoji člověk přinášet. Zaujala mě i úvaha Alexandra Solženicyna, že tato „zdánlivá maličkost“ sama o sobě stačí ke zničení totalitního systému, aniž by mu lidé museli klást jakýkoliv aktivní odpor. Pokud nebudou lži sami „přiživovat“ a šířit“, totalitní systém jakéhokoliv ražení začne ztrácet „půdu pod nohama“. Ta totiž nikdy není příliš pevná, když je založena na lži.


Naše cesta je: v ničem nepodporovat vědomě lež! Uvědomit si, kde je hranice lži (každému se zatím ještě jeví jinde), a od této snětivé hranice ustoupit! Neslepovat odumřelé kůstky a šupinky Ideologie, nesešívat její shnilé hadry – a budeme překvapeni, jak rychle a bezmocně lež zmizí a jak to, co je nahé, se také jako nahé ukáže.

A tak přes všechnu naši nesmělost nechť si každý vybere, zda zůstane vědomě sluhou lži (pochopitelně nikoliv z lásky k ní, ale proto, že chce uživit rodinu a vychovat děti – v duchu lži!), nebo zda přišel čas, aby se stal čestným člověkem, hodným úcty jak svých dětí, tak i svých současníků. Od toho dne pak napříště

• nenapíše, nepodepíše, nevytiskne za žádných podmínek jedinou větu, která podle jeho mínění zkresluje pravdu;
• nevysloví takovou větu ani v soukromé rozmluvě ani na veřejnosti, ani o své vůli ani na cizí popud, ani jako agitátor, učitel, vychovatel, ani v divadelní úloze;
• jako malíř, sochař, fotograf, hudebník či technik nezobrazí, nedoprovodí ani nevyšle do éteru jedinou lživou myšlenku, jedinou překroucenou pravdu, kterou jako takovou rozpoznal;
• nebude nikdy ani ústně ani písemně citovat „představitele“, aby se zalíbil, aby se pojistil nebo aby jeho práce měla úspěch, jestliže s citovanou myšlenkou plně nesouhlasí nebo jestliže ona myšlenka s jeho prací přímo nesouvisí;
• nedá se přinutit, aby šel na manifestaci nebo shromáždění, je-li to proti jeho přání nebo vůli. Nevezme do ruky a neponese transparent či heslo, s nímž plně nesouhlasí;
• nezvedne ruku, aby hlasoval pro návrh, s nímž se upřímně neztotožňuje; nebude volit ani veřejně ani tajně osobu, kterou pokládá za pochybnou nebo nehodnou důvěry;
• nedá se zahnat na schůzi, na níž lze očekávat vynucené a zkreslené projednávání otázky;
• opustí okamžitě zasedání, schůzi, přednášku, divadelní či filmové představení, jakmile uslyší od řečníka lež, ideologický nesmysl nebo nestoudnou propagandu;
• nepředplatí si ani nekoupí takové noviny nebo časopis, které přinášejí zkreslené informace a zamlčují podstatná fakta…

Nevyjmenovali jsme pochopitelně všechny možné a nutné způsoby, jak se lži vyhnout. Kdo se ale začne očišťovat, ten svým očištěným zrakem snadno uvidí i jiné příležitosti.


Velice zajímavé je, že v tak krátkém textu se mluví i o národu československém – Solženicyn ho dává Rusům za vzor:

Což nám jeden vskutku veliký evropský národ, námi zrazený a oklamaný národ československý, neukázal, že i proti tankům se může postavit nechráněná hruď, bije-li v ní důstojné srdce?


A uzavírá s tím, že „nežít se lží“ je chvályhodné, ale rozhodně ne snadné:
Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy.


Myslím, že bychom si měli vážit svobody v této době takovéto texty svobodně číst a svobodně o nich přemýšlet.