Šum z pěn

Autor knihy: Max Kašparů
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Ačkoliv kněze Maxe Kašparů považuji za inspirativní osobnost už dlouho a četla jsem několik knih od něj i o něm, dlouho jsem netušila, že je i básníkem. Až mi jeden z mých přátel půjčil jednu z jeho starších knih Šum z pěn.

Tato poměrně útlá knížečka obsahuje krátké myšlenky Maxe Kašparů, formálně podobné básním. Jsou roztříděné do několika oddílů: Pěna z mezilidských vztahů, Pěna z duchovního života, Pěna z psychologie, Pěna z teologie a Pěna z poezie. Pojmenováním „pěna“ má Max Kašparů na mysli to, co bylo sebráno z povrchu těchto oborů (přestože to v sobě může nést i obsah hlubiny). Tato pěna vyšumí, když se jí četbou dotkneme.

Max Kašparů se v těchto svých krátkých úvahách ukazuje jako úžasný pozorovatel reality kolem sebe, do které by rád přinesl Kristovo evangelium. Takto nám například radí v jedné z myšlenek o mezilidských vztazích:

Varujme se dvou nemocí:
Zaprvé se neporovnávejme
s druhými.
Vzhledem k našim kladům
vyjdou oni jako horší
a před jejich přednostmi
chytíme komplex méněcennosti.
Zadruhé neodvozujme
svoji hodnotu od výkonu.
Vždyť sama lidská duše
má vždy a za všech okolností
nevyčíslitelnou cenu.
Cenu Kristovy krve.

Max Kašparů také bohatě využívá přirovnání k věcem, které dobře známe z běžného života. V pěně z duchovního života tak přirovnává dobrého křesťana ke sklenici a ke zdi:

Křesťan by měl být jako sklenice.
Celistvý, čistý, otevřený směrem vzhůru,
průhledný, vnitřně vyprázdněný k přijímání
darů Ducha svatého,
měl by být stabilní a stále k dispozici…
Křesťan by měl být jako zeď.
Rovný, pevný, schopný udržet každého,
kdo se o něho opře…
Křesťan by měl ale především být!

Pozorování psychiatra, který se věnuje i dětem, jsou často až bolestná – a vypovídají mnoho nejen o dětech, ale i o nás, rodičích:

Dnes mě už nepřekvapuje,
když dospívající děti,
které sedí v mojí ordinaci, vědí,
jak se jmenuje bubeník
metalové skupiny z Austrálie,
ale nevědí, jak se jmenovala
jejich matka za svobodna
a jaké povolání vykonává jejich otec.
Ona totiž na druhé straně
řada rodičů sedících
před televizní obrazovkou dobře ví,
co se děje v Tararinga-Patamu
nebo v Kuala Lumpuru,
ale nemají ani potuchy o tom,
co se děje ve vedlejším pokoji
v srdci jejich dětí.
Pravdu má filozof Martin Heidegger, když říká,
že moderní doba
překonala všechny vzdálenosti,
ale nevytvořila žádnou blízkost.

Max Kašparů je také mimo jiné doktorem teologie. Ve svých pozorováních se tedy věnuje i teologii, ale zcela prakticky. Takto třeba mluví o Písmu svatém a o tom, jaký vliv by mělo mít na náš život:

Stojí-li v Písmu,
že Boží slovo
je ostřejší než meč,
má to svou logiku.
Každý chirurg dobře ví,
že jen ostrý skalpel
nezraňuje tkáně.
Tak i Boží slovo,
které proniká
až na rozhraní duše a ducha,
léčí, aniž by zraňovalo.

Pro mě byla celá kniha Maxe Kašparů dobrým zastavením na mnoha životních křižovatkách a průvodcem v každodenním rozhodování. Dokáže evangelium a jeho nároky převádět do dnešních slov a hlavně do dnešních praktických situací – a obojí potřebujeme, i když chceme evangelium dnes poctivě žít, i když jím chceme oslovit další lidi ve svém okolí. Malý formát knihy umožňuje nosit ji u sebe déle a mnohé texty a myšlenky víckrát promýšlet. Není potřeba s autorem souhlasit, ale může být dobré vydat se s ním na společnou cestu přemýšlení o tom, jak žijeme svůj život.