Via crucis

Autor knihy: Tomáš Halík
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

Thomas Merton říká, že život křesťana se stává jalovým, jestliže několik dní výslovně nerozjímáme o Kristově utrpení. Meditace křížové cesty jsou jednou z velmi rozšířených a oblíbených možností, jak o Kristově cestě kříže rozjímat. Jednu z možností nám nabízí nová meditace Tomáše Halíka. Hned v úvodu Halík jednoznačně uvádí, kam nás v této meditaci během křížové cesty chce vést. Jedná se o změnu našich životů, našich srdcí, a to změnu takovou, kterou v nás bude působit Ježíš:
Ježíš nás nezve na svou cestu kříže proto, abychom ho oplakávali, nýbrž abychom změnili své smýšlení a jednání. Chce nám odejmout srdce kamenná a dát nám srdce z masa, srdce skutečně lidská, schopná odvahy k lásce.

Začínáme poznáním naší zraněnosti i ran druhých lidí:
V našich životech i v našich dějinách stále znovu potkáváme Krista nesoucího kříž. Často se s ním míjíme, mnohdy ho nepoznáváme. Přichází tak, jako přicházel ke svým učedníkům po svém vzkříšení. Je změněný, na první pohled ho nepoznávají, legitimuje se však svými ranami. Potkáváme ho i v těch, kteří nesou těžké kříže pronásledování a chudoby všeho druhu. Potkáváme ho také v ranách lidí, které jsme sami zranili. A potkáváme ho i ve svých vlastních ranách.

Na křížové cestě není možné nepotkat se s pýchou druhých i vlastní:
Znovu a znovu na dlouhé cestě víry dějinami přicházejí sebejistí velekněží, soudci a vyznavači Zákona, pyšní majitelé pravdy, úspěšní byznysmeni na globálním trhu s náboženstvím. Propadli vnějškovosti a okázalosti, proto je jejich nitro vyprahlé a zatuchlé.

Ženy mají na křížové cestě své důležité místo, soucitná Veronika, plačící ženy i Ježíšova Matka Maria. Jejich soucit a mateřství jsou v životě nenahraditelné.
Za hradbou vojáků se z davu zvědavců a lhostejných lidí vynořuje Veronika. Ježíš vtiskuje do závoje jejího soucitu pečeť své tváře.

V událostech světa se často zdá, že zlo a moc peněz zase hladce zvítězilo. Ale po každé křížové cestě přichází vzkříšení.
Ve výpočtech mocných dějiny neměly překročit odpoledne Velkého pátku. Láska je však silnější než smrt. Láska nezná kámen tak velký a těžký, aby ho nedokázala odvalit. S velikonočním ránem přichází Boží odpověď na Ježíšovu i naši bolestnou otázku po smyslu kříže, utrpení a smrti. Utrpení a smrt je součást lidského údělu, nemá však poslední slovo. Smrt není bohem, a proto nad námi nemá absolutní moc.
Bůh je láska, která je silnější než smrt. Kdo v lásce ustavičně umírá sám sobě, svému egoismu, ten žije v Bohu navěky. Takový člověk se stává zrnem vhozeným do země, které přinese velký užitek. Stane se pšenicí pro chléb života.

V dějinách světa pokračuje cesta kříže. Pokračuje v nich také tajemství Ježíšova vzkříšení. Vzkříšení se děje všude tam, kde lidé zakoušejí Krista jako živého Pána.