Deník farářky

Autor knihy: Martina Viktorie Kopecká
Nakladatelství: Nakladatelství Mladá fronta

Farářka Církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká patří mezi nemnoho křesťanů, kteří jsou v médiích (televizi, rozhlase, tištěných i internetových médiích) čas od času vidět a daří se jim vnášet křesťanský pohled na svět do běžné debaty. Sledovala jsem ji v médiích, asi před rokem jsem ji viděla i „naživo“ na jedné menší debatě a těšila jsem se na knihu Deník farářky, díky které ji budu moct poznat lépe.

A to se mi skutečně podařilo. Jde o sympatickou mladou ženu, která s nadšením konvertitky žije pro Krista. I přesto, že je často vidět ve veřejném prostoru, zachovává si určitou pokoru a umí si udělat i legraci sama ze sebe, což je velice cenné.

Svůj deník psala původně jako blog v letech 2020–2021. Pro knižní vydání ho neseřadila chronologicky, ale podle liturgického roku. Prolínají se v něm tedy zápisy z obou let, které mají společné ukotvení v některé z částí liturgického roku. V této době Martina zažila jako předsedkyně odboru Světové rady církví mnoho zajímavého, byla na mnoha zajímavých místech a setkala se s mnoha inspirativními lidmi.

V Číně se seznámila se situací místních křesťanů na vlastní oči:

Probíráme historii křesťanství v Číně. Každé tři dny se založí nový kostel nebo vznikne náboženské společenství. Počet pokřtěných brzy přesáhne čtyřicet milionů. Ročně se v Číně vytiskne čtyři miliony biblí. Dozvídáme se, že s útiskem křesťanů to prý není tak horké, což je pro mě tedy novinka. Na politiku se radši neptáme a jdeme svačit čaj a mandarinku.

Čeká nás cesta vlakem do Nanjingu. Vlak projíždí krajinou, ve které se válí chuchvalce mlhy, a mně je trapné se ptát, zda je to prostě normální mlha, nebo smog. (Tak prosím vás, oboje, vzhledem k tomu, že je vlhko a trochu prší, je to normální mlha a dopravní špička se postarala o nasycení vzduchu čoudem z aut.) Jedem rychlostí 304 km/h a dostáváme k svačině smažený hrášek a ovesnou tyčinku, k pití místní fantu. Stříká mi inzulín z očí, nic tak sladkého jsem dlouho nepila, ale už se blížíme k cíli. Čeká nás autobus a další hotel.

Měla také tu čest se několikrát osobně setkat s papežem Františkem, kterého si velice váží. Pozval ji dokonce na synodu o mládeži jako delegátku:

Mladí lidé žijící v různých kulturách a zázemí mají přese všechnu bohatost rozdílů něco společného. Emoce a hloubku prožívání. A právě tato oblast je nerozdílně spjata s touhou objevit smysl života, najít důvod žít ve světě, který nabízí nepřeberné množství věcí a zážitků, ze kterých se můžeme radovat, ale také je pro mnohé místem bolesti a utrpení.

V jednadvacátém století si stále ještě nedokážeme poradit s miliony hladovějících lidí, kteří žijí v nedůstojných podmínkách. Stále ještě zápasíme se závažnou genderovou nerovností, nerovným přístupem ke vzdělání, nespravedlností ekonomickou i ekologickou. Na naší Zemi neustále dochází k válečným konfliktům a násilí. Bojují národy i jednotlivci.

Je třeba se zamýšlet nad nastavením naší mysli, které ovlivňuje chování a skutky. Jako křesťané a lidé mající dobrou vůli můžeme spolupracovat na změně životní reality právě tak, že určité fixní nastavení našeho uvažování proměníme v růstové, s ohledem na vnímání potřeb druhých, budeme se s respektem chovat k celému Stvoření i snahy o hledání té správné životní cesty každého z nás. A právě takové rozhodnutí může zcela změnit fungování společnosti. Díky změně vnímání, přístupu a způsobu chování můžeme směřovat k lepší budoucnosti, která začíná uvědoměním si zodpovědnosti za přítomný okamžik.

Mladí lidé by měli být inspirováni k tomu, že cílem je snaha se v životě učit (nikoliv jen ve smyslu školního vzdělávání), že právě pokorné učení a vytrvalé malé krůčky vedou k cíli, jímž je ideál Božího království na zemi.

Je na nás všech, abychom mladým lidem pomohli sdílet jejich nadšení a rozličné schopnosti, vzdělání i profesní zkušenosti tak, aby byli připraveni světu pomoci, věnovali se usnadnění komunikace ve společnosti i v církvích a hájili zájmy všech, kteří to potřebují a byli si vzájemně oporou.

Takto Martina Viktorie uvažuje o společenství, když dává praktické příklady ze života rodiny:

Smyslem není uniformita, ale mnohost v jednotě, která ve své rozmanitosti dokáže přežít na hraně působení nerovnovážných sil. Objeví-li se problém u jakékoliv části celku, ovlivňuje celý systém. Onemocní-li jeden člen rodiny, přenastaví se chování všech ostatních, byť i „jen trochu“ anebo „neuvědoměle“, snad „náhodou“. Rodina, ten unikátní a vzácný, křehký systém, kde každý disponuje jinými dary, vklady a požadavky, je příkladem mikrokosmu v celém širém vesmíru bytí. Žít v rodině znamená neustále vylaďovat zvukový chaos, který má potenciál hudby. Hudby, symfonie, která dokáže zaznít ve chvíli, kdy každý vnímá každého, sladí se s přirozeným metronomem vztahů, trpělivě poslouchá a sám zahraje ve chvíli, kdy je to harmonicky potřeba. Rodina žije v mnoha výše zmíněných patrech, biologicky, psychologicky, sociálně i duchovně, a přesto z prvního podlaží „bio“ vede přímá linka k nejvyšší, spirituální úrovni.
Propojení všech částí zdravého systému se děje bez našeho velkého přičinění, zvýšenou vnímavostí k „vlastním“ bližním, láskou a vyladěním ve vztazích získaných (manžel/manželka) i ve vztazích vrozených (rodiče/děti). Genetickou danost (a podobnost) můžeme považovat pouze za dispozici, která se realizuje, dáme-li jí k tomu prostor a stejně tak zaniká, pokud dáme vědomě šanci rozvíjení dalších potenciálů jednice.
Rodina má tvořit bezpečný prostor pro realizaci každého z jejích členů s podporou všech ostatních, k zájmu všech. Rozmanitost a schopnost přežít i s odlišnostmi je důkazem vyspělého systému, který výjimečnost neodsoudí k záhubě, ale pomůže jí k plnému uskutečnění. Každý z nás má ve svém pomyslném kruhu života svou úlohu, kterou za něj nemůže a nesmí převzít nikdo jiný.
Mámy ať jsou mámami a tátové zůstávají táty, rodiče ať dovolí dětem být dětmi. Právě takové prostředí je pro život další generace tím nejdůležitějším. Tím, co ukotvuje do země, aby nový kmen a celý strom mohl sílit a jednou také nést své plody. Avšak žádný systém není tak dokonalý, společenství, přátelství i vztahy se rozpadají, modifikují a přirozeně vyvíjí. Systém, který by naprosto dokonalý byl, přestává být živý a životodárný. A tak je třeba den za dnem být vědomě přítomen ve vztazích k druhým i sám/sama k sobě. Až snad jednou, možná zítra nebo za tři roky, před námi rozkvete jednota vlastního i kolektivního vědomí.


A takto káže o Velikonocích:
Dvakrát se v Janově evangeliu v tomto čtení vyskytuje sdělení, že se Marie obrátila, otočila, změnila směr. „Po těch slovech se obrátila.“ „Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni“ (Mistře). To není jen vyjádření pohybu v prostoru, ale vyjadřuje to její nový směr života, její obrácení ke Kristu. V tomto obrácení je vystižena cesta životního příběhu Marie z Magdaly, která vedla od prázdnoty hříšného života a jednání proti Božímu řádu a svědomí k milosti v Ježíši Kristu.

Příběh téhle Marie je příběhem nové, čerstvé víry. Ta jakoby stará víra – v toho pozemského Ježíše – je pryč, pak nastala chvíle váhání, nejistoty, možná taky moment zoufalství, pláče, který ale byl nutný k tomu zmíněnému skoku víry, o kterém jsem mluvila – kdy ve chvíli setkání se vzkříšeným Kristem Marie znovu a doopravdy uvěří.

Dnes se i my se vzkříšeným Ježíšem setkáváme, jeho příběh chtě nechtě ovlivňuje ten náš a doplňují se svým způsobem navzájem. Bez žití skutečného života a bez ztráty iluzí, bez bolesti, bez komplikací, bez pocitu totálního osamění bychom to, co nám přináší Ježíš Kristus, těžko pochopili.

Mnozí si mysleli, že definitivně padl do hlubiny smrti, že již nikdy nepovstane z nicoty a temnoty. A on přece povstal, vyšel vstříc novému a nepomíjejícímu životu. Povstal jako samo Vzkříšení a plný Život!

Naděje a důvěra, to jsou dary, na které někdy hledíme skoro s ostychem. A jejichž význam a ohromná cena – nebo spíš smysl – se ukazuje až teprve tehdy, kdy se skutečně přijmeme za vlastní. Velikonoce nás všechny duchovně obdarovávají, ukazují nám příběh nad všechny příběhy, přinášejí nám skrze lidskou pokoru nevyčerpatelnou radost, která patří těm nejmladším i nejstarším.

Sestry a bratři, v tomto nedělním ránu, možná podobném tomu, kdy se to všechno stalo, vám přeji, aby vzkříšený Ježíš Kristus vstoupil také do Vašeho srdce a dal Vašemu životnímu příběhu ten nejhlubší smysl.
Amen.

A dojde dokonce i na velice úsměvné překvapení:
„Paní farářko, v létě jsme rekonstruovali koupelnu. Odloupávali jsme dlaždice a zjistili jsme, že pod vanou je vrstva různých papírů.“
Všechny velké příběhy začínají skutečným životem.
„Mezi těmi papíry bylo moje vysvědčení ze 4. B a křestní list.“

Během farních úředních hodin za mnou přišel pán, který své povídání začal popisem technického stavu svého domu za Prahou, dovyprávěl až k rekonstrukci koupelny, která mu přinesla nejen nový sprchový kout, ale také zjištění, že je pokřtěný. Rodiče, kteří ho v zimě roku 1947 nechali pokřtít v Církvi československé husitské, v kostele svatého Mikuláše, už nežijí a nikdy mu nevysvětlí, proč své dítě nechali pokřtít ani proč to nikomu neřekli.

„Moje žena vytahovala ty zažloutlé novinové papíry zpod vany a házela je do velkého černého pytle, ale to vysvědčení i křestní list byly na tuhém papíře, takže spadly na zem. Byl jsem z toho jelen. Nevěděl jsem, že jsem pokřtěný. Vrtá mi to hlavou.“

Martina Viktorie Kopecká jde za Kristem s nadšením, které je pro mládí typické, a snaží se na tuto cestu přivést i další lidi. Jde za ním také jako žena, člověk se smyslem pro humor a člověk, který neustále hledá pravdu a naslouchá svému vnitřnímu hlasu. V tom všem nám může být inspirací i vzorem.