Terezka Martinová

Autor knihy: Marie Holková
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Sestřičky Marie, Pavlína, Leonka a Celina se toho roku nemohly slíbeného vánočního dárku dočkat. Že by ono překvapení pošta nedoručila včas? Ale v noci 2. ledna 1873 se domem rodiny Martinovy ve francouzském Alençon rozlehl dětský pláč a záhada byla rázem rozluštěna. Děvčatům Martinovým se narodila sestřička, kterou pojmenovali Terezie. Jednoho dne budeš růží, znělo jedno z blahopřání k jejímu narození. Takto začíná půvabná knížka pro děti od Marie Holkové a tak nějak začal i životní příběh svaté Terezie z Lisieux, velké „malé“ světice, která bývá v našich kostelech často zobrazena právě s kyticí růží. Před svou smrtí totiž svatá Terezie řekla: „Chci trávit své nebe tím, že budu na zemi neustále pomáhat jiným. Po své smrti sešlu na zemi déšť růží.“

Rodinné prostředí, prosycené láskou, i cílevědomé vedení rodičů k víře i kvalitnímu charakteru každé z jejich dcer dalo základy pro hluboký duchovní život i originální spiritualitu malé cesty svaté Terezie. Po smrti maminky se Terezčiny výchovy ujala její nejstarší sestra Pavlína a po jejím odchodu ke Karmelitkám se Terezce věnovala sestra Marie. Ale to už byla Terezka velká a v jejím srdci už také zrálo povolání ke Karmelitkám.

Kniha je tvořena mozaikou drobných příběhů. Známý je například příběh o sklenici a náprstku, pomocí nichž sestra Pavlína vysvětlovala malé Terezce, jak to, že nebe není pro všechny stejné. Každý bude až po okraj naplněn blažeností, ale duše průměrného věřícího bude jako ten náprstek, duše velikého světce bude jako ta sklenice. Přesto že obě budou naplněny až po okraj, tak do sklenice se vejde vody více. Podobně je to i s dušemi: která v sobě vyhloubí větší prostor pro Boha, může být více obdarována. Můžete si myslet, že Terezka si po tomto názorném příkladu umínila, že se bude snažit být takovou nádobou, do níž se vejde mnoho Boží milosti.

Knížka o dětství svaté Terezie je psána krásným, bohatým a přece srozumitelným jazykem, jak jsme u Marie Holkové už zvyklí. Děti se snadno „spřátelí“ s malou Terezkou a na jejím názorném příkladu vidí, že svatost je záležitost všedního dne a svůj pramen má v lásce k Bohu.

Terezka poklekla ve zpovědnici. Nosík má hluboko pod mřížkou, připadá si v tom temném koutku jako zapomenutá panenka. Však také důstojný pán Ducellier marně odtemnil mřížku, udělal kříž a naslouchal. Nic. Ticho. Copak tu nikdo není? A přece důstojný pán dobře ví, že venku čeká houfec děvčátek. Vtom zaslechl jakési šeptání. Jakoby schůdek pod mřížkou dostal dívčí hlásek a rozechvěle oznamoval, že jde dnes poprvé ke zpovědi. Páter Ducellier se vyklonil ze zpovědnice.
„Kdopak to tam je?“ Zeptal se.
„Prosím já“.
„Nu – kdo je to - já?“
„Terezie Martinová, prosím.“
„A, můj malý doktor teologie“. Vrásčitý obličej u fialové záclonky se rozjasnil.
„Nu, Terezko, vstaň. Klečet budeš u zpovědi, až budeš větší. Teď bych tě neslyšel.“
Důstojný pán se zase uvelebil v tmavé skříňce, přivřel oči a naklonil ucho k mřížce. Tentokrát to nebylo nadarmo. Kdo ví, o čem si spolu šeptají, Terezka Martinová a páter Ducellier. Zdá se, že andělé změnili jejich slova v radostnou píseň, která zvučí Terezce v srdci. Když jde od zpovědi domů, je jí do skoku, do tance. Taková lehoučká si připadá. Všechno kolem ní je provanuto vnitřní melodií. Všichni lidé, které potkává, mají kousek krásy ve svých očích, Terezka je má raději než jindy.