Holka se sílícím hlasem

Autor knihy: Abi Daré
Nakladatelství: Nakladatelství HOST

Nigérie, ležící na západě Afriky, je sedmou nejlidnatější zemí na světě a nejbohatší zemí Afriky. Co o této zemi ale víme? Málokdo z nás má příležitost se tam podívat nebo se setkat s nějakým obyvatelem Nigérie. Naštěstí ale máme literaturu, která dává hlas i těm, se kterými se nemůžeme setkat osobně.

Jednou z nich je i nigerijská dívka Adunni. Je čtrnáctiletá, její matka už zemřela a zůstala tedy sama s otcem alkoholikem a dvěma bratry, mladším a starším. Než matka zemřela, snažila se ze všech sil vydělat co nejvíc peněz, aby mohla poskytnout Adunni vzdělání – byla přesvědčená, že vzdělání zesílí její hlas. Pravděpodobně měla sama dost trpkou zkušenost s tím, že žena bez vzdělání v Nigérii žádný hlas nemá a je na úrovni věci. Otec před smrtí matce slíbil, že Adunni neprovdá a poskytne jí vzdělání, ale v realitě člověka závislého na alkoholu a bez práce brzy nemá na zaplacení obecního nájmu. Nejjednodušším řešením je tedy „prodat“ Adunni místnímu majetnému postaršímu taxikáři, kterému zatím jeho dvě manželky nezplodily syna, jako třetí manželku. Ve čtrnácti letech tedy Adunni přichází jako mladá nevěsta ke zhruba šedesátiletému Morufovi, aby mu zplodila syna. Stále ale má svůj sen, který svěří Morufově dceři Kike:
„Modlím k Bohovi, aby můj manžel byl hodnej a poslal mě učit na švadlenu,“ řekne. „A ty, Adunni, co chceš stát v životě?“
„Učitelka,“ řeknu. Chci stát učitelka od tý doby, co měla dva roky. Dokonce dřív, než umřela máma, já pořád učila stromy a listy u nás doma, když máma smažila pufpufy na prodávání. Bouchla hůlí do kořene mangovníku a řekla mu: „Mango, kolik je jedna plus jedna?“ A pak sama dala odpověď: „Jedna plus jedna se rovná dva, paní učitelko Adunni!“
Usměju na tudle vzpomínku. „Chci dál učit děti ve vesnici,“ řeknu Kike. „Dát jim víc dobrej život. Ale když teď brala tvýho tátu, nic takový už není možný.“
Vrtí s hlavou: „Zavři oči a dělej v duchu, že jseš učitelka,“ řekne. „Zkus, zavři oči. Představ v duchu.“
Nejdřív vidím jenom tmavý hadry, ale když hadry odsunu a podívám hluboko, hodně hluboko dovnitř mě, pustím mě ven a přenesu do třídy a pak držím křídu a píšu na tabuli. Za mnou děti nosej bílý a červený uniformy, seděj na lavici a slyšej mě, jak je učím všecky věci, který mě učil učitel, než šla pryč ze školy.
Na chvíli cejtím, jako bysem byla svobodná. Je to tak silný, že rychle otevřu oči. Z pusy mi vyskočí smích, kterej mi udělá šok.
Kike na mě udělá další úsměv. „Vidíš? Říkám ti, Adunni, i kdyžs brala mýho tátu a myslíš, že všecka naděje je pryč, tvoje představy nekončej. V duchu můžeš bejt učitelka, jak chceš.“
Postaví na nohy. „Ráda čteš knížky, tak nakrm tvojího ducha čtením jakýkoli knížky, co najdeš, možná v popelnici ve městě Idanra nebo nějakou levnou knížku na trhu. Jednou možná staneš učitelka a možná ne. Zítra jdu a potkám rodinu mýho novýho manžela, ale v duchu jsem švadlena Kike. Přej mi dobře.“
Když jde pryč, na chvíli zvařu oči a zkouším stát učitelka v duchu, ale všude v hlavě mám jenom tmavej hadr a papriky v rukouch mě štípou do kůže.

Adunni nedokončila základní vzdělání, takže v celé knize mluví zvláštní lámanou angličtinou, kterou překladatelka Viktorie Hanišová mistrně převedla na lámanou češtinu. Brzy si ale na její jazyk zvyknete. Nejde jen o jazyk, ale i o styl Adunnina vyprávění: vypráví stylem „co na srdci, to na jazyku“ – popisuje vše přesně tak, jak to vnímá svými smysly, svým rozumem i svými city. To působí místy až komicky, místy to ale jejímu vyprávění dodává zcela autentickou hloubku.

Jak se ale vymanit z manželství, ve kterém nemá naději na dosažení vzdělání? Brzy se Adunni dostane do takové situace, ze které jí nezbývá vzhledem ke kmenovým zvyklostem než utéct. S pomocí kamarádky své matky se dostane do hlavního města Lagosu, kde začne pracovat jako služka. Teď se Adunni dostává vzhledem ke svému snu do ještě horší situace: je sice v hlavním městě, ale je vydána na milost a nemilost Velké paní, v jejímž velkém domě slouží jako služka. Plat nedostává, pouze jídlo jednou denně a ubytování v domě pro služky a navrch bití od paní domu a nebezpečí sexuálního zneužití od pána domu, které je také cítit ve vzduchu. Objeví ale v domě knihovnu plnou knih, které už tady nikdo nečte. A úklid této knihovny také patří mezi její povinnosti. Kuchař jí řekne o stipendijním programu pro dívky do patnácti let, do kterého by se mohla přihlásit. A navíc se při setkání spolku bohatých žen, do kterého patří její paní, seznámí s paní Tiou. Ta je jí ochotna pomoci s přípravou na získání stipendia. Dál už to je na Adunni. A pokud bude vytrvalá, možná by se mohla stát i historickou osobností:
„Chale, jestli se ti to povede,“ řekne Kofi se smutným úsměvem, „budeš mít můj velkej obdiv. A kdo ví, možná se jednou proslavíš. Víš, jako historická osobnost.“
Přestanu zametat, postavím se do jeho vejšky a podívám se mu do očí.
„Hysterická ne,“ řeknu. „Já nebudu křičet, budu dělat věci v klidu. Udělám něco důležitý. Budu osobnost Adunni, která má hodnotu.“

Adunni uvažuje o všem, co vidí kolem sebe, prostě a bez přetvářky. Takhle například rozmlouvá se svou paní o víře jejího manžela:
„Náčelník chodí do kostela. Je členem skupiny Slušní muži. Jak může někdo chodit tak dlouho do kostela, tolik let, a nenajít Boha?“ Velká paní se na to zeptá, jako by byla ztracená a zmatená.
„Protože Bůh není kostel,“ řeknu potichu, s bradou dolů.
Chci jí říct, že Bůh není betonová budova z kamenů a písku. Že Boha si nemůžeš zavřít do domu a zamknout ho tam na zámek. Chci jí říct, že jedinej způsob, jak se dá zjistit, jestli člověk najdul Boha a schoval si ho do srdce, je podle toho, jak se chová k ostatním lidem, jestli se k nim chová tak, jak říkal Ježíš – s hodně lásky, trpělivosti, slušnosti a odpuštění –, ale moje srdce bouchá tak rychle a těžce, že se mi chce čůrat, a tak žmoulám něco z uniformy, červenou niť, a točím si ji dokola a dokola na prstech, až se z ní stane malej uzel, tečka z niti.

Adunni cítí vděčnost nejen ke všem lidem, kteří jí na její cestě pomohli, ale i ke knihám. To jistě ocení (nejen) všichni náruživí čtenáři:
Odejdu z kuchyně a vběhnu do domu, ale než jdu k Velký paní a paní Tii, projdu kolem jídelny a pak vkročím do knihovny. „Děkuju,“ řeknu všem knihám na poličke. „Děkuju,“ řeknu Knize faktů o Nigérii, dotknu se obálky se zářivou mapou a zeleno-bílo-zelený nigerijský vlajky a popisků na moc hodně stranách.
„Děkuju,“ řeknu Collinsovi a všem svejm knížkovejm kamarádům, protože mi pomohli najít svobodu ve vězení v domě Velký paní.
Chvíli tak zůstanu, potichu a bez hnutí, a dívám se na knihovnu, jako by to byl hrob mojí mámy a moje děkuju je písek, kterej házím na rakev, akorát tentokrát se můj smutek mísí s radostí a děkuju.
Zůstanu tam, dokud to necejtím, dokud v sobě nevnímám teplný pobídnutí, který mi řekne, že je čas jít. Když jdu pryč z knihovny, nezavřu dveře. Nechám je otevřený kvůli duchu ve všech knihách, aby mě následoval.

Vím, že už je u nás dostupných dost knih současných afrických autorek i v češtině. Dosud jsem ale žádnou nečetla. Holka se sílícím hlasem, prvotina autorky Abi Daré, tak pro mě byla prvním setkáním se současnou africkou literaturou. Přestože když jsem knihu otvírala, nic jsem nevěděla ani o autorce, ani o ději, kniha si mě získala téměř od první stránky. Jen co jsem si zvykla na zvláštní jazyk, kterým Adunni píše, ztotožnila jsem se s touto „holkou“ velice rychle. V jejím věku jsem totiž měla úplně stejný sen, jen v České republice bylo neporovnatelně jednodušší ho uskutečnit. Myslím, že si Afričané zaslouží náš zájem o jejich situaci a zaslouží si naše modlitby i skutky, které přispějí k tomu, aby se na jejich kontinentě lépe dařilo především ženám.