Skautské vize. Kniha rozhovorů s osobnostmi nejen o skautingu

Autor knihy: Miloš Říha
Nakladatelství: Nakladatelství Mladá fronta

Stanislav Balík, Tomáš Hanák, Helena Illnerová, Zdeněk Kudrna, Jan Macháček, Václav Marhoul, Šimon Pánek, Karel Schwarzenberg, Olga Špátová a Marek Vácha. Tušíte, co spojuje těchto devět inspirativních osobností? Všechny jsou skauty a všechny si je pozval moderátor Miloš Říha, ředitel Skautského institutu, na rozhovor v rámci kavárenských debat s názvem Skautská vize. Rozhovory se uskutečnily před rokem 2014, kdy kniha vyšla, jsou ale aktuální i dnes.

Všichni hosté mají co říci. V rozhovorech se dozvíme, jednak kdy a jak dlouho byli aktivními skauty, jednak jak to poznamenalo jejich další život. Pak se rozhovory zabývají většinou jejich současnou prací a současným pohledem na svět kolem nás (optikou roku 2014 a dříve) a na závěr se moderátor Miloš Říha vždy ptá, co by skautingu přáli do budoucnosti.

Takhle na závěrečnou otázku odpověděla vědkyně Helena Illnerová:
Tento cyklus se jmenuje Skautská vize a my našim hostům na závěr pokládáme otázku, jaký by podle vás měl být skauting za 10 let a co byste skautingu do příštího desetiletí popřála?
Skauting by měl dávat základy, ne návod, ale základy pro to, aby si člověk vybudoval přátelství na celý život, naučil se být zodpovědný i za tu malou skupinu, kterou vede nebo ve které vyrůstal, nesl svůj díl odpovědnosti a nebál se nést tuto zodpovědnost i dál do života. Spíš než skautingu bych popřála rodičům, kteří mají děti ve vhodném věku, aby pochopili, že dítě nezíská víc, když bude umět dva jazyky navíc nebo když bude umět jezdit na koni a hrát golf. Dítě nejvíc získá, když kromě vědomostí bude mít hlavně i sociální dovednosti. A ty nejlépe získá v dobře vedeném skautském oddílu. Umět se dohodnout, poslechnout druhého, vydržet často i těžší podmínky, být tolerantní a přátelský. Ve skautu člověk se skupinou vyrůstá od dětství a postupně přebírá odpovědné role. Nikdy to nemůže nahradit, když dítě pojede jednou na tábor nějaké organizace, kde se bude učit třeba anglicky, a příští rok pojede s jinou organizací, kde se bude učit třeba jezdit na koni.

Zaujal mě také jeden ze zajímavých postřehů v rozhovoru s Markem Orko Váchou, který se týká mladých lidí:
Jací jsou dnes mladí lidé, jak je vnímáš? Jsou jiní než před dvaceti lety? Mluvil jsi o kráse, není to něco, co se proměňuje?
Všichni studenti, které jsem kdy učil, asi jsem na to měl štěstí, byli velmi inteligentní, hezcí, plní ideálů a oproti naší generaci daleko sebevědomější. Už se dokázali nadechnout, umí řeči, jezdí po světě, jak se jim zachce. Jsou schopní formulovat své názory. To je výborné. Kde to až tak výborné není, je vůle. Máme spoustu ideálů, ale nejsme schopni je naplnit, protože nejsme zvyklí na sobě pracovat. Skautské pravidlo udělat alespoň jednou za den dobrý skutek nebo si alespoň jednou za den něco odepřít je neuvěřitelně dobrá věc. Když o něco usilujeme, musíme zatnout zuby a jít po tom.

Mrzelo mě jen, že knihu vydal Skautský institut sice ve spolupráci s nakladatelstvím Mladá fronta, ale na její přípravě se bohužel dost šetřilo. Kniha pravděpodobně neprošla pečlivou redakční prací ani korekturou, obsahuje mnoho překlepů a je na ní znát, že je prostým přepisem mluvené řeči dotazovaných. Na druhou stranu zdařilá je celková grafická úprava knihy (kromě zvoleného fontu písma) i černobílé ilustrace všech hostů. Jsem ráda, že se ke mně kniha dostala, protože samotné diskuse, ač budou asi dostupné na internetu, jsem nesledovala.

Kniha ve mně posílila hrdost na to, že jsem skautka. Samozřejmě znám spoustu kvalitních lidí, kteří jsou skauty, ze svého okolí. Může být ale užitečné rozhlédnout se i po známých osobnostech a uvědomit si, kolik z nich se rádo hlásí k tomu, co v nich skauting zanechal. Mnozí z nich dnes aktivně ovlivňují nejen své nejbližší okolí, ale celou českou společnost. A stojí za to nechat se jimi inspirovat.