Dýchat pod vodou

Autor knihy: Richard Rohr
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Jedná se o příručku pro potápěče nebo první pomoc pro tonoucí? Ani jedno z toho, i když vlastně, možná pomůže jedněm i druhým.

Kniha známého a moudrého františkána má podtitul Spiritualita a Dvanáct kroků. Odkazuje na hnutí Anonymních alkoholiků, ve světě a zejména v Americe nesmírně známý fenomén. Co mají vlastně společného křesťané a alkoholici? Možná víc, než by se na první pohled jevilo. Dvanáct kroků Anonymních alkoholiků je, cituji z české verze webu, „…řada zásad duchovní povahy, které v případě, že se uskutečňují jako způsob života, mohou potlačit posedlost pitím a umožnit trpícímu stát se znovu šťastným a užitečným plnohodnotným člověkem.“ Tak ještě jednou a stručněji: …řada zásad duchovní povahy, které v případě, že se uskutečňují jako způsob života, mohou umožnit stát se šťastným … člověkem.

Nikdy bychom to neřekli nahlas, ale občas máme dojem, že Pán Bůh a náboženství tu jsou proto, aby nám komplikovali život. Rozvést se nesmíme, máme milovat svoje nepřátele, a s tím bezmasým pátkem to taky není žádná výhra. A když odevzdám svůj život Bohu, kdo ví, co by po mně mohl chtít? A nebe bude, až kdo ví kdy a kdo ví jestli. A tak se snažíme nějak uspokojit toho náročného Pána Boha a zároveň si tak trochu zajistit svoje malé štěstí už tady a teď.

Ve skutečnosti jsme samo sobě těmi nejhoršími nepřáteli. Zachránit se především znamená zbavit se sebe sama. Zdá se, že lidé radši zemřou, než aby se změnili nebo si přiznali, že se mýlí. Takto myslící mysl (všechno nebo nic) udělala z evangelia soutěž o úspěch, v němž vyhrává ten, kdo má nejsilnější vůli, I když podle běžných měřítek ve skutečnosti skoro všichni prohrávají. Tak daleko je ego ochotno zajít, aby se prosadilo a ochránilo. Radši zemře, než aby se změnilo nebo přiznalo, že se mýlí. Zdá se, že milost je pro ego vždy ponížením.

Po více než čtyřiceti letech kněžské služby mám tu zkušenost, že … můžeme říct o mnoha křesťanech a duchovních s dobrými úmysl, že náboženství se jich nikdy nedotklo a neuzdravilo je na nevědomé úrovni, kde jsou uloženy, skryty, a často plně při díle jejich skutečné motivace, bolesti, neodpuštěné křivdy, hněv, zranění a iluze. Často jsme jim dali falešnou verzi evangelia, jakési náboženství na způsob rychlého občerstvení, bez hlubší proměny vlastního já. Křesťané jsou povětšinou upřímní lidé plní dobrých úmyslů – pokud nedojde na reálné problémy ega, ovládání, moci, peněz, rozkoše a bezpečí. Pak bývají stejní jako všichni ostatní. Výsledkem je pak duchovní katastrofa v „křesťanských zemích…“

A jsme zpátky u těch „zásad duchovní povahy, které v případě, že se uskutečňují jako způsob života“ atd. Takže staré známé a nechtěné změnit sám sebe. Nebo spíš, nechat se proměnit. A nám by se tolik chtělo napravovat ty druhé, jejichž třísky v očích vidíme tak zřetelně. Nejde o to neustále posuzovat sebe sama (a odsuzovat ty druhé), a prožívat smutek a ponížení, které pramení z našich vlastních selhání a slabostí. Bez důvěry v nějakou větší Lásku nikdo z nás nenalezne odvahu vejít dovnitř (do komůrky svého srdce) a ani bychom to neměli zkoušet. Nejde o dokonalé morální vítězství ani morální převahu, ale o projasnění vědomí a soucit se světem. Musíme se snažit, aby pro druhé bylo snazší nás milovat.