Tvořit nové věci

Autor knihy: Josef Beránek
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Zkušený publicista a autor řady rozhovorů (Ladislav Heryán, Václav Vacek, Jan Sokol, Václav Malý …) tentokrát rozmlouvá s karmelitánem, knězem a psychoterapeutem Petrem Glogarem (jeho bratr Pavel je salesián). Rodina, rozhodnutí stát se knězem, seznámení se spiritualitou Richarda Rohra … nic nenechává PG utajeno. Odpovídá otevřeně na nejcitlivější a nejniternější dotazy, necítí se být tím, který VŠECHNO VÍ. Mluví o svém žití s Bohem i hledání smyslu života a utrpení. Nádherný inspirující rozhovor, kdy se každý musí ptát, jak je vůbec možné tohle všechno v jednom životě stihnout a zda to, co dělá on sám, na konci obstojí. A k smůle nás laiků také jeden z těch, kteří se nejspíš biskupem nestanou.


Někdy se říká, že Pán Bůh má náš život ve svých rukou. Jako bychom ho my v rukou neměli. Jak to že ne? Bůh mi dal ruce, rozum, cenná setkání s druhými, ale není nakonec důležité, jak budu svůj život žít a jak do něj přijmu druhé
lidi a prostředí, v němž žiji? Nepobídl nás Bůh, abychom se o svět starali? … Pro někoho je to výzva k zamyšlení, co ještě může světu nabídnout, pro někoho k postesknutí, co všechno mu svět dluží.


Každý z nás musí projít od fáze separace a individuace, kdy se potřebuji oddělit od rodičů, a možná i od církve, naučit se být sám za sebe a postupně dospět k dospělosti, nebo chcete-li ke zralosti a vnitřní integritě.


… kněz je ten, kdo nedává odpovědi. Není někdo, kdo by měl na všechno odpověď. Spíš si klade otázky stejně jako lidé, kteří se s ním o své otázky a pochybnosti dělí. Kněz je člověk, který v sobě nese paradoxy a pochybnosti, je možná prostředníkem mezi člověkem a Bohem, ale stejně tak si nese v sobě pochybnosti, zda tomu tak je, zda to, čemu věří, má smysl. Dnes je rolí kněze unést pochybnosti své i druhých lidí a nesklouzávat k laciným odpovědím.


I při kázání by měla přece probíhat nějaká komunikace s posluchači. Kazatel by měl vnímat, zda to, co říká, rezonuje. Nemůže odvykládat svoje myšlenky a skončit.


Chápu obavy některých demografů a politiků. Rodina je základ státu. Chápu, že církev bubnuje na poplach, že katolické manželství musí být otevřeno přijímání nového života. Fajn. Tak se věnujme rodinám. Namísto toho, abychom na ně kladli nesmyslné nároky ve všem možném. Copak nejsou dospělí a odpovědní lidé? Jak říká Ježíš v evangeliu, kladete na druhé vysoké nároky, a vy se jich ani prstem nedotýkáte. Copak my, celibátníci, máme nějaké kompetence ohledně rodičovství? A nejhorší je, co my duchovní naplkáme nesmyslů o sexu.


Tady se dotýkáme toho, o čem opakovaně mluví papež František, o bídě strukturální moci. Po staletí jsme si budovali strukturu, která evidentně není životná. Mírně řečeno: drolí se. Můžeme mít strach o budoucnost církve, o rodiny, církevní společenství a o víru, ale buď budeme stále dokola skládat to, co se roztříštilo a budeme chtít vše dobře zakonzervovat, a to se stane muzeem tradic. Nebo budeme mít odvahu být církví jednadvacátého století, a budeme držet ruku na tepu společnosti, ve které žijeme.


Ani rodiče jednoho dne už nemají patent na život dětí, kompetence kormidlovat životem přebírají samy děti. V pubertě ještě můžeme vyjednávat. Nechceš chodit do kostela, dobře. Bydlíš s námi, tak budeš chodit aspoň jednou za čtrnáct dní. Dítě musí projít vzdorem, hledáním. Jistě přijdou chvíle, kdy jakékoliv nabádání, nebo dokonce nařizování je marné. Tady by měl farář říct rodičům, vydržte to, nebo s ním běžte na pivo. Nenuťte ho chodit do kostela. Děti musí zkraje dospělosti udělat nějaký ten kotrmelec, zkusit něco dělat jinak. Na to je dobrý skaut, různé party … Rodič už jim nemůže pomoci přežvýkat víru do jim blízkého tvaru. … Teď už je dítě odpovědné za to, jak s tím bude pracovat. To už není váš úkol.


Naštěstí jsou zde takoví jako Láďa Heryán, Václav Vacek, ale i mladší kněží, kteří přemýšlejí a překračují ony pomyslné hranice církve. Nejde jen otevřít dveře, ale je potřeba vyjít ven. Proč se nám to příliš nedaří?
Obáváme se, že něco z toho, co je pro nás důležité, tím překročením hranic ztratíme. Z toho důvodu také nechceme, aby nám lidé kladli otázky, na které hledají odpověď. Raději dáváme odpovědi na otázky, které nejen že nikdo nepoložil, ale ani to nikoho moc nezajímá.


Bůh není podstatné jméno, ale sloveso. Znamená „Bůh je“. V tom je ta přítomnost. Když řeknu „Bůh je“, je tam, kde jsem schopen vnímat jeho přítomnost. A přítomnost je zároveň čas, kdy mohu něco říct, něco udělat. Kdybych se spoléhal na to, že Bůh bude přítomen v neděli v kostele a míjel se s ním teď, pročpak bych se s ním měl setkat v neděli? Věřím v Boha, který je přítomnost.