Čtyřicet dnů

Autor knihy: Franz Werfel
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

„Za našich dnů byl téměř beze zbytku vyhlazen, vyvražděn, vyhuben jeden z nejstarších národů světa, a to nikoli ve válce s nepřítelem, nýbrž vlastními krajany. Na Arménech, prvním národě světa, který přijal křesťanství jako státní náboženství, se mladoturecký nacionalismus provinil jedním z nejšílenějších a nejhrůznějších zločinů lidských dějin.“


Těmito slovy Franz Werfel zahajoval v roce 1932 přednášky o turecké genocidě na arménském obyvatelstvu, s níž na německých vysokých školách seznamoval své posluchače. To ještě netušil, že i v Evropě se schyluje k podobné tragédii. O rok později vydal svůj román Čtyřicet dnů, ale po dvou měsících byl z prodeje stažen z důvodu „ohrožení pořádku a bezpečnosti.“


Román Čtyřicet dnů vychází ze skutečné události, která se udála během první světové války, turecká genocida si vyžádala více než milion arménských obětí. Jen asi 5000 lidí se vzepřelo přesidlovacímu příkazu a odešlo na horu Mojžíšovu, kde se bránili mnohonásobné přesile. Tento román byl vysoce aktuální nejen v době svého vzniku, ale svůj význam neztrácí ani v dnes, kdy fanatický nacionalismus získává stále více příznivců.


Werfel je vynikajícím vypravěčem, i přes větší rozsah je román napsán strhujícím tempem, je oslavou lidství a humanity, dává proniknout hlouběji do mentality a kultury arménského národa, do osudů jednotlivých postav, jejich prožívání a chování v kritické životní situaci.


Na pozadí skutečných událostí se odehrává příběh arménského občana Gabriela Bagratjana, jeho rodiny a celé vesnice. Arméni se dozvídají o snaze turecké vlády všechny příslušníky jejich národa transportovat a usmrtit.


„Příštího dne v nařízenou hodinu skutečně odešel první ubohý transport a zahájil tak jednu z nejstrašnějších tragédií, jež kdy v dějinách nějaký národ stihly…Den co den se nyní opakovala táž srdcervoucí hra. Po padesáti nejpřednějších rodinách následovalo sto méně vznešených a s klesajícím společenským významem a zámožností přibýval počet transportovaných…Arménům nikde nekynula ochrana, pomoc, naděje. Nepadli do rukou nepříteli, jenž z důvodů vzájemnosti dbá mezinárodního práva. Padli do rukou nepříteli daleko strašnějšímu, ničím nevázanému, padli do rukou vlastnímu státu.“


Gabriel Bagratjan se odmítá s takovou smrtí smířit a v jeho hlavě se rodí nápad nenastoupit do transportu, který by znamenal jistou smrt, a bránit se na nedaleké Hoře Mojžíšově. Dává svolat obyvatele sedmi dotčených vesnic a pronáší projev, v němž se snaží ostatní přesvědčit k odporu proti turecké genocidě.


„Nežil jsem mezi vámi, bratři a sestry…Je to pravda…Byl jsem odcizen domovu a nevěděl jsem již o vás…Tu mě však, patrně pro tuto hodinu, Bůh poslal z velkých měst Západu sem do starého domu mého děda…A nyní nejsem již zpola cizí, host mezi vámi, neboť budu mít stejný osud jako vy…S vámi budu žít nebo zemru…Jako vy všichni musím hájit život svých drahých…Proto již několik neděl pilně zkoumám všechny možnosti, jež nám zbývají…Vizte, já, jenž byl zpočátku bez naděje, dnes již nejsem…Jsem naplněn nadějí…Pomůže-li nám Bůh, nezemřeme…Nemluvím jako pošetilý blázen, nýbrž jako člověk, který prožil válku, jako důstojník…“


Většina lidí se rozhodne odejít na horu Mojžíšovu a pod Bagratjanovým vedením se bránit. Znamená to pro ně nejen přežití a naději, ale zároveň nedostatek jídla, ztráty na životech v důsledku bojů i nemocí, reptání a zoufalství.


Celá kniha je analogií k biblickým příběhům. Čtyřicet dnů, tedy doba strávená na hoře Mojžíšově, odpovídá čtyřiceti dnům potopy světa, genocida je paralelou k potopě světa, postava Bagratjana má předobraz v Mojžíšovi, neboť stejně jak on byl ve své vlastní zemi cizincem, ale byl také tím, kdo národ vyvedl a snažil se ho zachránit.