Boží duha

Autor knihy: Jaroslav Durych
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Boží duha je kniha o lítosti a touze po odčinění vin. Děj začíná příjezdem stárnoucího muže do poválečného pohraničí. Vítá ho místo, kde se jakoby zastavil čas. Prázdné domy se známkami bývalého života, pootevřenými okenicemi, zvadlými květinami za okny a nezamčenými dveřmi mluví o tom, že jejich majitelé museli svá obydlí narychlo opustit. Již od počátku čtenář ví, že onoho muže na toto liduprázdné místo přivádí lítost a touha nějakým způsobem ze sebe smýt vinu, která jej tíží. Právě zde vidí možnost smíření, v kraji, který byl svědkem nelidskosti, lidského ponížení, utrpení a smrti.

Není pouť jako pouť. Zvláště tato. Nikdo mě k ní nenutil. Nikdo mi ji neukládal za pokání. S nikým jsem se o ní neporadil a nenechal jsem se od ní odvrátit ani výstrahami přátel, ani nepohodlím a nebezpečím, bez kterého se vůbec nemohla konat. Cíl jsem chtěl určit teprve cestou, ke které jsem si vyvolil kraj málo známý a ještě méně přístupný… Za těch neblahých let, kdy jsem poznal tvář bídy, všecky námluvy dokonalosti se mi úplně zprotivily, a to, co mě hnalo na tak podivnou pouť, byla bezbožná lítost, která stárnutím zjedovatěla, a rouhavý vzdor. A bylo mi z toho leckdy úzko, neboť živým jsem nedůvěřoval a před mrtvými bych se za to styděl. Ale co! Už jsem šel.

Náhodně si vybírá dům, ve kterém přenocuje, uléhá do postele, která kdysi patřila někomu neznámému, o jehož osudu nic neví. A právě zde se setkává s německou dívkou, pocházející z tohoto kraje. Seznamuje se s jejím životním příběhem a hanbou, kterou cítí. Dívka si vyčítá svou zbabělost, poslušnost vojákům a službu v jejich domácnosti, neschopnost se vzepřít a říci ne. Neustále se jí vrací obraz smrti její matky, která za ni položila život, aby ji zachránila před trvalým zneuctěním, a také obraz jedné z dívek, která aby neztratila svou čest, raději vyskočila z okna a prořízla si hrdlo.

„Jste náměsíčná?“ „To nejsem. Ale svítí-li měsíc, vidím mrtvé.“ … „Jsou to nějací známí?“ „Moje matka a teta… Byly zabity na útěku. A já byla při tom“ … „Kdo je zabil?“ …„Raději se neptejte! Nerada bych vás urazila.“ Zahleděl jsem se stranou a tu se mi zdálo, že i v nedotknutelné knize života se obrátil list směrem zpátky, a nemohl jsem to pochopit, neboť přece jsem cítil, že jsem ještě živ, a nikoliv mrtev. A kdyby jen to! Proč se mě to tak dotklo? Copak to byl list můj? Z toho, co na něm bylo napsáno, mne se vůbec nic netýkalo, a nyní jsem viděl, že právě ten list je přede mnou porovnáván s listem života mého.

Oba hrdinové se touží očistit od svých vin, oba hledají samotu a nachází sebe. Boží duha je symbolem smíření, překonání viny a sobectví, a očištění lidské duše.

K tomu, aby autor dosáhl opravdového a pravdivého pohledu na otázku lidské viny a lítosti, staví vedle sebe věci drsné, odpuzující a věci krásné, vznešené. Díky nim dokáže zachytit proměny udávající se v člověku a jeho vnitřním světě. Boží duha je také jednou z prvních reflexí událostí na konci druhé světové války, které se odehrály v českém pohraničí a řeší otázku kolektivní viny v životě konkrétního člověka.