Zeptej se táty

Autor knihy: Jan Balabán
Nakladatelství: Nakladatelství HOST

Zeptej se táty je poslední knihou z pera českého spisovatele Jana Balabána, který náhle zemřel v roce 2010 ve věku 49 let. Zajímavostí je, že zemřel nečekaně přesně ve stejný den jako před šesti lety jeho otec. I díky této skutečnosti získává toto dílo, oceněné cenou Magnesia litera v kategorii Kniha roku 2010, nové významy a souvislosti.

Autor dává ve své knize nahlédnout do života evangelické rodiny Nedomových, kteří se smiřují se smrtí jejich otce, uznávaného lékaře Jana Nedomy. Jeho dávný přítel, dnes již podivín Wolf, přichází s obviněním, že se zesnulý ve svém zaměstnání nechal ovlivňovat komunistickým státním aparátem a podle jeho pokynů dával přednost vybraným pacientům na dialýzu ledvin, na niž se běžně čekalo velmi dlouhou dobu. Toto tvrzení mění pohled dětí na otce, jenž byl pro ně ztělesněním spravedlivosti, mravnosti, hrdinství a vzpoury proti komunistickému režimu. Do jejich úvah a rozhovorů se vtírají otázky, pochybnosti, hledání pravdy a skutečného smyslu života i jednotlivých každodenních událostí, které jej provází.

Každý ze sourozenců vnímá otcovu smrt po svém, společné mají to, že jeho smrt je pro ně okamžikem, kdy zpozorní, uvažují nad podstatnými věcmi a kladou si otázky. Malíř Hans, sám zklamaný otec z drogové závislosti vlastního syna, je spíše realistickým pozorovatelem událostí. Emil je člověk stále vzpurný, tápající a hledající. Jejich sestra Kateřina, která si sama prošla zkušeností blízké smrti, vše vnímá spíše citově, je smířenější s osudem, smrt bere jako součást koloběhu života.

Kniha je plná nejrůznějších úvah o smrti i o životě, o hledání jejich smyslu, o věčnosti i každodennosti, nekonečnosti i přítomnosti. Vše je vykresleno v obrazech, které oslovují svou jedinečností i prostotou a nabízí řadu podnětů k vlastnímu uvažování nad otázkami spojenými s tématem lidské existence a smrti.

Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíce zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se měli taky trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidi podporovali Hitlera, Stalina, Gottwalda a já nevím…

Potřebovali bychom opadat jako stromy, potřebovali bychom ten vegetační klid, kdy život v našich kmenech by byl jen tušit. Němě se kývat ve větru několik měsíců a nevědět o tom. Ale tyhle krátké zimy, tyhle zkrácené termíny, kdy člověk neprožije a nezahloubí ani smrt blízkého člověka? Musel jsem si vzít dovolenou, abych mohl jít k umírajícímu otci. Dovolenou! Slyšel jsem o dívce, která musela napřed dokončit směnu v provozovně rychlého občerstvení a pak jít teprve truchlit za svou matkou a těšit starého otce. Té dovolenou nedali. Nebyl zástup, přišla by o práci, a rychlé občerstvení se přece nesmí zastavit, i kdyby… i kdyby co, už vlastně. Co nás zastaví při našem pelášení dírami a chodbičkami, do nichž beztak každý vidí. Tahle neuróza se snaží být sama sobě smyslem.