Školák Kája Mařík

Autor knihy: Felix Háj
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

„Prosím, Já jsem Kája Mařík. Já jsem jen hajnejch, ale naše maminka umí moc dobré rozpíčky. Tuhle Zdeňa je pánovic. Vzácná paní umí vařit jarskou omáčku.“

Už naše babičky si při čtení příběhů malého Káji lámaly hlavu, jak asi chutnaly ony legendární rozpíčky, když pro Káju představovaly vrchol pozemského štěstí. S Kájou a jeho nerozlučnou kamarádkou Zdeňou se dostaneme přímo do středu dění, ať je to ve škole, v kostele, v ulicích Lážova nebo v lese na samotách. Zjistíme, že škola není holubník, spolu se Zdeňou se budeme otužovat a naučíme se dělat kotrmelce, pít mléko a běhat „vo co“. Na obědě u pánů zjistíme, že není krém jako krém, některý se hodí na boty a jiný zase do trubiček a falešná rybí polévka může být ve skutečnosti moc dobrá. Když se z rozinkek stala kola od vozu, pochopil Kája, co to znamená obtížený vinou, a jak je krásné mít čisté svědomí. Spolu s Kájou a ostatními lážovskými dětmi můžeme prožít jednotlivé události liturgického roku.

„Všechno dnes pláče. Jak by taky ne, když Pán Ježíš byl ukřižován za naše hříchy. Kdyby svítilo sluníčko, jistě by plakalo i ono. Jeho slzy by byly horké a plakaly by ohněm.“ Kája věděl, že hřích je něco špatného, co Pána Boha od nás bolí, a uvažoval: „Kdybych mohl, všechny hříchy bych zabil. Ale jestli jenom ten hřích zabít jde?“ Zeptal se na to maminky. Ta mu řekla: „hřích jde, Kájo, zabít, modlitbou.“

Kája však dobře věděl, že víra je především vztah.

Obřady Velkého Pátku zanechaly v Kájově duši hluboký dojem. A potom, když pan farář v pokleku líbal rány Krista Pána na kříži. Ty rány nesmějí zůstat tak holé. A Kája se rozběhl do lesa a trhal ty nejkrásnější fialky s nejdelšími stopkami. … A potom se rozběhl k městečku a do kostela. Kostel byl prázdný. Kája políbil Kristovy rány. „Už dlouho Tě rány pálit nebudou, Ježíšku, přinesl jsem Ti na ně fialky. Ochladí Tě studenými stopkami, zavoní jarem do tvých bolestí.“ A obratně vázal k rozepjatým rukám Spasitele po kytičce, třetí připevnil k jeho nohám. Pak vyběhl Kája z kostela. Nikdo nic nesmí vidět.

Svět Káji i ostatních dětí je idylický, ne však ideální. V Lážově potkáme kromě laskavé tety pekařky a usměvavého pana Štulce i obecního lenocha Tancibudku, milovníky alkoholu Winklera a Hromádkovou, zlo představované hlavně tetou kovářkou, nemocného synka knížecích manželů i smrt Kájova spolužáka Frantíka Šebesty.

Děti mají potřebu vidět svět tak, jak by měl být. Harmonický, šťastný, s pevným řádem, kde dobro i zlo jsou jasně definovány a centrem je domov s milujícími rodiči. Tady se jim toho dostane v míře vrchovaté. V Kájovi mohou děti získat kamaráda a vzor chlapce statečného, ochotného, zvídavého a především citlivého. Vypravěčské mistrovství v běžných všedních situacích spolu s přesným vcítěním do myšlení dětí a dialogy se špetkou situačního humoru jsou velmi stravitelnou kombinací i pro rodiče, kteří čtou svým dětem. A to není zrovna málo. To vůbec není málo.

Kája se ztratil podruhé. Protože už měl hlad, vybral si jednoho kněze – mladého, usměvavého – zatahal ho za rukáv a ptal se upřímně: „Velebný pane, prosím vás, neviděl jste tu někde naši maminku? Já jsem, prosím, Kája Mařík, hajnejch z Lážova, ale zvostáváme až daleko v lese. Znáte, velebný pane, Zdeňu pánovic? Já ji vychovávám podle svého. Neznáte? To je škoda! Marjánku tetovic také ne? Ta je v peřině, a já ji tu chci koupit mast na nožičky, aby běhala. Ale teď zrovínka jsem se ztratil. Už podruhé. Prve mne našel náš pan farář.“

Kněz poslouchal s úsměvem a odpověděl: „Jen když víš, odkud jsi. Pojď, budeme spolu hledat vaše procesí!“„Prosím vás, velebný pane, kdo jsou ti páni v těch filajových šatech, jak krásně hrajou? Já bych se jimi hned učil, ale náš tatínek říká: ,Na pána tě učit dát nemůžem, na to nemáme.‘ Ale já bych přece prosil. Třeba Zdeňa by se naučila tahat ten vozejček.“„To jsou ministranti, hošíčku!“„Jéje, ministranti? Já jsem taky už ministroval. Jednou bych bejval upad’ a strejček kostelníkovic – toho taky neznáte, velebný pane? Ten pořád šňupá. Když ne on, tak jeho Apolénka. Ta mi jednou dala pohlavek, až mi v hlavě škrtla sirka.“„Poslouchej, hošíku, tys nějaký čipera. Maminka jistě pláče, že jsi se jí ztratil!“„Ju, pláče! Maminka zrovna bude mít radost, protože ráno řekla tatínkovi: Budeš vidět, že se mi tam ten kluk ztratí! A to ona bude mít radost, že to dobře předpovídala.“

Kněz se mezitím ptal sem tam, až došli k lážovskému procesí. „Už vidím maminku,“ vykřikl Kája. „Vida, našli jsme ji jako nic. Tak pěkně děkuju, rádo se stalo, a přijďte zas brzy, velebný pane!“ Poklonil se a zmizel v davu. Mladý kněz se ještě dlouho za ním díval a tichý úsměv ležel na jeho rtech. I on byl tu kdysi s maminkou a také se ztratil. Ale v leknutí zapomněl, odkud je, a pískal a pískal. Maminka ho našla podle toho pískání a on měl takovou radost!„Inu, každý jsme jiný. Tenhle hoch se neztratí.“