Svlečená do naha

Autor knihy: Iveta Kollertová
Nakladatelství: Nakladatelství Eroika

Kniha má podtitul Pravdivý příběh o životě a boji s rakovinou. V příběhu sledujeme desetiletý zápas těžce zkoušené ženy, která bojuje s rakovinou. Její chorobu neunese manžel, který začne pít a soužití se stává nemožným. Paní Iveta pracovala s azbestem a to zřejmě přispělo ke vzniku rakoviny. Když ona i její manžel přišli o zaměstnání, hrozilo jim, že se stanou bezdomovci. V knize Iveta líčí svůj příběh, svůj boj s nemocí, se sociálním systémem, který bohužel dobře nefunguje, a popisuje mezilidské vztahy, které se v těžkých obdobích života profilují. Kniha obsahuje též dopisy, které si Iveta vyměňovala s Blankou Kubešovou, spisovatelkou, která ji velmi pomohla ve chvílích nejtěžších. Můžeme se začíst i do autorčiných hlubokých básniček.

Iveta měla rakovinu v tříslech a v jejím důsledku se jí vlastně rozpadala pánev.

"Vzpomínám na večer, kdy mě poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná. Šla jsem jako pokaždé do kuřárny a moje cigareta byla posledním spojením se světem. Zapálila jsem si a podívala se z okna. Venku lilo jako z konve a kapky stékaly po skle dolů. A přesně v tu chvíli na mne poprvé sáhla smrt. Dívala jsem se rozevřenýma očima na svůj odraz ve skle a uvědomila jsem si, jak to se mnou je, jak je to vážné. Vždyť já můžu opravdu zemřít! Začala jsem brečet zároveň s tím uplakaným oknem. Obyčejná věc a jedna obyčejná ženská, které se hrozně chtělo žít. Ten večer mi otevřel oči a už se nikdy neopakoval. Uvědomila jsem si, že musím začít bojovat o svůj život." (str. 65)

Pět let žila v bytě a ani jednou se nepodívala ven. Jejím společníkem byly kočky a internet. Zažila velmi mnoho bolesti, ale nevzdala se. Líčí svoje pocity, když se po tak dlouhé době konečně dostala na vozíku ven.

"Sedím na vozíku vedle lavičky obroušené léty, odřené a prosezené důchodci i omladinou, nad hlavou večerní oblohu, před sebou osvětlené pokoje domovů. Slovíčko žít nabývá nových rozměrů. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze právě z klece vypuštěný pták? Bylo mi krásně. Koruny stromů se mi otevíraly před očima a západ slunce obarvil mraky na oranžovo. Tamhle jsme přece sbírali tenisové míčky a o kus dál stará vrba rozkošatěla do obrovských rozměrů." (str. 187 - 188)

Četba této a podobných knih mě povzbuzuje ve dvou věcech: dodává mi sílu bojovat v mých těžkostech a zkouškách a zároveň si znovu uvědomuji, že nic není samozřejmost. Žít, mít práci a bydlení, mít milujícího muže, moci chodit a třeba i obyčejné vylučování.