Šeptáno do vrby

Autor knihy: Petr Vrbacký
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

V této knížce nenajdete tam nic z toho, co „do vrby“ šeptali jiní. Lidské bolesti a trápení, prohry i temná místa mají zůstat – jsou – li svěřována s důvěrou – neporušitelným tajemstvím.

Stránky této knihy jsou ryze osobní. Znáte to. Jednou za dlouhý čas zahlédnete cosi netušeně krásného. Už v ten vzácný okamžik cítíte, že tu radost nejspíš sdělit nedokážete. … Čas od času byste nejraději bouchli do stolu, třískli dveřmi, dotyčného (i s jeho řečmi a klidně s celým zbytkem světa) s chutí odeslali někam úplně jinam.…Mnohé v člověku zůstane a nechce odeznít. Ke každé vrbě vede nějaká cesta.

Takto uvádí svoji knížku a jednotlivá zamyšlení o víře a věřících, o kněžích, církvi i ateismu současný brněnský kněz Petr Vrbacký. Dělí se s čtenáři o svůj pohled na svět kolem nás, aktuální situaci církve i konkrétního křesťanského života v podmínkách převážně nevěřícího a nechápajícího okolí. Knížka drobného praktického formátu v sobě skrývá, jak praví autor, povzdechy a zbožná přání. Petr rozebírá jednotlivé svátosti a ukazuje, co může křesťan jejich autentickým prožíváním získat pro sebe i nabídnout světu.

Jaká škoda, že tak málo chápeme, co jsou to svátosti … Nejeden čtenář evangelií začíná po jisté době trpět podvědomým pocitem křivdy: Jak já k tomu přijdu, že se nemůžu tak snadno osobně setkat s Ježíšem, abych jej mohl poprosit o uzdravení nebo odpuštění, dotknout se jej, či jen tak sedět u jeho nohou a naslouchat? Odpovědí jsou ale od počátku svátosti. Jsou to chvíle plné intenzivního souznění, pohledů z očí do očí, důvěrného sdílení ve slovech i v mlčení. Nebo by alespoň měly být.

Můžeme se dočíst, proč si někteří lidé pletou křest s havarijním pojištěním, jaký je rozdíl mezi vstřícností a bezzásadovostí a že křest je důležitý, ale jen ve spojení s vírou. Bez ní zůstává losem, který jeho majitel zahodil do koše, netuše, že na něj mohl vyhrát první cenu.

Hluboký vhled do pastorační praxe ukazují i pohledy na další svátosti, zejména manželství, a křesťanské pohřby, což jsou oblasti, kdy se nejčastěji průměrný nevěřící člověk setká s náboženstvím a má šanci se dotknout posvátna kolem něj. Jasně a pravdivě vysvětluje Petr, proč manželství s rozdílným pohledem na víru se tak často i přes počáteční dobrou vůli obou partnerů stává každodenní úmornou válkou jednoho proti druhému, ať už jde o hodnotový žebříček, nebo třeba jen uspořádání rodinného programu a zejména pak otázky ohledně výchovy dětí.

Neznám moc lidí, kteří by „chrochtali blahem“, když je čeká zpověď. A kdo chce, nechť se pohorší, leč právě tak nepropadá euforii ani kněz, který míří do zpovědnice. … Asi nebude každý věřit, ale většinou jde ponejvíce o vyčerpávající a často jednotvárnou službu. … Mohu je uklidnit vlastní zkušeností: Zpovědník jednotlivé hříchy zapomíná dříve, než se penitent stihne pomodlit uložené pokání.

Ale co jsou proti jednotvárnosti i těm nejúnavnějším povinnostem zpovědníka chvíle, kdy se během slavení svátosti smíření doslova zjeví Ježíšova láska! … Nikde jinde v kněžské službě nejde tak zblízka a opětovně prožít ono nepopsatelné pohnutí chvíle, ve které právě tady a právě teď koná zázrak sám Ježíš.

Kapitola o kněžích nabízí cenný vhled na osobu kněze, pohled „z druhé strany přepážky“. Petr nám dává přivonět k zamilovanosti do Boha, která bývá prvopočátkem a ohniskem každého jednotlivého povolání.

Jaké bohatství by si lidé mohli odnášet ze slavení mše svaté, kdyby nevnímali jako divadlo jednoho herce nebo školní besídku …! Ještě závažnějším defektem je někdy absence jakéhokoliv osobního vztahu s Ježíšem, s nímž se přece máme ve slavení eucharistie setkat! … odcházeli bychom naplněni a proměněni žárem jeho úchvatné lásky.

Markéta Šmerdová