Píseň o lítosti

Autor knihy: Viktor Fischl
Nakladatelství: Nakladatelství Atlantis

Milí čtenáři, rád bych se s Vámi podělil o jeden čtenářský zážitek.

O čem příběh je?

Stárnoucí muž se vrací do svého rodného městečka kdesi na jižní Moravě. Z původních židovských obyvatel válku krom něj nikdo nepřežil. Ve vzpomínkách se nyní znovu začíná odehrávat příběh jeho mládí …

… příběh lidí z masa a kostí, lidí chybujících, ubližujících druhým ale zároveň i hledajících, milujících a nelhostejných.

A nyní již sám autor, tedy Viktor Fischl alias Avigdor Dagan v knize Píseň o lítosti :

"Nikdy nebudeme vědět. Nikdo nikdy nebude vědět. Jsme ubozí, Jakube. Bože, jak jsme ubozí, protože nikdy nebudeme vědět. Jsme jako děti ve tmě. Jako děti v hustém lese. Proto, snad jen proto, Jakube, musíme být dobří. Musíme být k sobě dobří. Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili.

Říká se, že se máme milovat, Jakube. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě víc než my."

Až teď se obrátil k Jakubovi. Stál tu malý, shrbenější než jindy a otíral tmel z rukou do staré zástěry, kterou byl opásán. Zahleděl se na chvíli na obraz na zdi nad poličkou s knihami a pokračoval tklivě:

"Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat." Hleděl teď upřeně na Jakuba, pokyvuje starou hlavou, pokleslou ke křehkým ramenům. "Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne."