Život je sacra zajímavej

Autor knihy: Karel Satoria a Marek Vácha
Nakladatelství: nakladatelství Cesta

Znalci vědí, že knihy Marka Orko Váchy stojí za to, aby jim člověk věnoval svoje peníze (na zakoupení), čas (na přečtení) i prostor (v knihovně). K novince z brněnského nakladatelství Cesta přistupovali mnozí z nás s nadějí obdobně silného zážitku i s očekáváním něčeho neznámého. Kniha rozhovorů – nebo spíše jediného stále probíhajícího rozhovoru – naplňuje tyto naděje beze zbytku.

Karel Satoria tehdy mezi řečí s jinými pronesl jednu dvě věty o modlitbě, snad směrem ke mně. … Otec Martin (řeholní jméno Karla Satorii) mohl bez pozvání a předběžného oznámení přijít tak v devět večer, uvelebil se do křesla, nohama křížem, a s poznámkou, že jsme to tehdy s tou modlitbou nedokončili, se ujal slova. Skončil ve tři ráno. V šest jsem otevřít kostel. Nevzpomínám si na nic z jeho řečí…co si ale naopak velmi dobře pamatuji, byl celkový dojem, vjem, že před sebou vidím šťastného člověka. … Vnímal jsem to, jako bych mluvil s cestovatelem, který byl v nějaké neobvykle hezké krajině, a teď se vrací a chce tam pozvat ostatní, že zde v mišském hábitu sedí někdo, kdo se matně dotkl podstaty věcí, kdo něco zahlédl a chce vtáhnout i mne.

Už název sám napovídá, že se dotkneme témat závažných i posvátných, vytušíme něco z hloubky mystické modlitby, jsme pozváni na vyprávění o životě a hledání kněze, často okořeněné jemným humorem. Spolu s Karlem Satoriou se budeme procházet nejprve po rodném Křížanově, posléze nakoukneme do trapistického kláštera Sept Fons, vrátíme se zpět do Čech do období budování trapistického kláštera v Novém Dvoře a na faru v Kostelní Myslové. Seznámíme „od vidění“ se Svatou Terezií, se svatým Janem od kříže, s trapistou Otcem Jeronýmem a mnohými dalšími zajímavými osobnostmi.
Ale hlavně se bude mluvit o kráse a hloubce modlitby.

Prostě jsem s tím modlením nedal pokoj a ke cti novicmistra je třeba přiznat, že hůl nade mnou zlomil velkoryse. Umožnil mi vybrat si jako zpovědníka starého bratra Luise. To byl mužskej, na kterého když ses při jeho modlitbě podíval, tak se ti chtělo modlit.

Řeč bude o zralosti a otcovství kněze i mnicha, o tom, že kláštery by měly být laboratoří modlitby.

Už léta mne povzbuzuje hecování svaté Terezie z Avily: „Jen chtěj! To jediné se od tebe čeká.“

Jsme povoláni žít životem Boha, to je naše věčnost. A mnišský radikalismus dodává: tady a teď. Moje věčnost nastala, již běží.

Klášter má být místem, kde pokřtěným slouží parta lidí, také pokřtěných, které mimořádným způsobem jejich křest zaujal. Kterým nedá spát vztah k Tomu, kterému uvěřili, a jako oni sami jsou Jím strháváni, chtějí i ostatní strhnout do Jeho Života.

Svatý Jan od kříže říká hezky: „Od Boha už nic nečekejte, ten už dal všechno, víc už dát nemůže.“

Člověk se samozřejmě může modlit prakticky skoro při všem, přesto je důležité, aby pro vztah, a to jakýkoliv, důležité, aby existovaly chvíle, kdy nedělám nic, než že jsem tělem i duší, prostorem i časem pro toho druhého. Takže nikoli předstupněm, ale prvním důležitým stupněm modlitby je místo, zem, na kterou pokleknu, vstoupím nebo sednu, abych už nikam nešel.

Zkrátka, život, a to především život s Bohem, je sacra zajímavej. A až dočtete na konec, nelekejte se, že jste si koupili vadný výtisk. Knížka opravdu končí v půlce věty, a je v tom naznačena i naděje, že to bude mít své pokračování, protože