Nejraději měl úterky

Autor knihy: Mieczyslaw Mokrzycki, Brigida Grysiak
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

Svatý otec mne pozval do svého kabinetu a řekl: „Chtěl bych, abyste tady se mnou pracoval, pomáhal Otci Stanislavovi. A myslím, že nám spolu bude dobře.“ Byla to úplně obyčejná slova. Zaradoval jsem se a poděkoval.

Otec Mieczyslaw Mokrzycki byl těmito slovy pozván do služby druhého sekretáře Jana Pavla II. Tuto službu vykonával v posledních devíti letech života papeže a byl mu blízko až do konce. Jeho vyprávění o životě ve stínu svatosti nám dovoluje dotknout se lidského rozměru osobnosti Jana Pavla II. Je vidět, že není potřeba přestat být člověkem, aby se člověk blížil se svatosti. Tak třeba smysl pro humor Jana Pavla II. byl dalším z jeho projevů konkrétní lásky ke konkrétnímu člověku. A bylo možné se připojit k srdečnému smíchu papeže třeba i při kancelářské práci.

Otec Mieczyslaw vzpomíná, jak důležitá byla pro papeže modlitba jako každodenní způsob života, jako samozřejmost, s níž dýcháme. Také pravidelný denní řád pomáhal papeži zvládat velké množství úkolů a povinností a přitom dával dostatek prostoru pro každodenní mši svatou, modlitbu růžence, křížovou cestu i osobní rozjímání. Nesmírně důležitá byla pro Jana Pavla II. osobní setkání s konkrétními lidmi. K těm se kromě obvyklých audiencí využívalo také pozvání na ranní mši svatou a společného jídla.

Toto místo bylo prosyceno tichem a pokojem, vzpomíná otec Mieczyslaw na kancelář a ložnici papežovu. Přísná, téměř asketická forma, a teplý rodinný obsah. Byl tam obraz Božího milosrdenství, pro svatého otce velmi důležitý. Obraz Ecce Homo, na nějž mohl vidět, když ležel v posteli. Také obraz Panny Marie Czestochowské. A socha Panny Marie Neposkvrněné.

Sekretáři kromě své vlastní úřední práce dělali papeži společnost, nebo lépe řečeno, dělali mu rodinu. „Miecu, zpívej.“ Svatý otec zpíval rád a nahlas. Písně ho velmi posilovaly. Jen on nepotřeboval zpěvník. Všechny písničky znal zpaměti. Miloval Polsko a moc se mu po něm stýskalo.

Modlil se za každého, s kým se setkal. Modlil se před setkáním i po setkání. Říkal: „Budu na vás pamatovat v modlitbě.“ „Modlím se za Tebe.“ Nebyla to prázdná slova.

Proč nikdo neodcházel od svatého otce bez růžence, co se dělo v úterý, co bývalo k snídani, co to znamenalo, když svatý otec začal kreslit prstem kolečko na ubruse, co naděloval svatý Mikuláš v papežském apartmá, o křížové cestě v Torontském lesíku, o tom, jak svatému otci uniklo, že se změnil čas ze zimního na letní právě na Velikonoční neděli, proč se odepisovalo na každý dopis, který svatému otci přišel… vzpomínky otce Mieczyslawa jsou především svědectvím o působení v blízkosti člověka, který svým životem těsném napojení na Boha naplnil konkrétním obsahem titul „svatý otec“.