Radost z víry

Autor knihy: Benedikt XVI., papež
Nakladatelství: Nakladatelství Paulinky

Rok víry, vyhlášený 2012 můžeme chápat jako vyvrcholení pontifikátu papeže Benedikta.XVI. V průběhu celého jeho působení směřovaly jeho encykliky, knihy, promluvy i ostatní texty k centrálním tajemstvím křesťanské víry a k osobě trojjediného Boha. A v průběhu roku víry Benedikt s hlubokou pokorou a skromností ustoupil stranou a dal papežský úřad k dispozici.

Kniha Radost z víry je příspěvkem k Roku víry a je souborem textů, které vznikaly k nejrůznějším příležitostem. Texty jsou uspořádány podle Vyznání víry. Přispívají k oživení, hlubšímu pochopení a prožívání naší víry.

Rok víry má být dobou milosti, ve které je na prvním místě potřeba, aby každý věřící opakovaně evangelizoval sám sebe. Bez tohoto základního předpokladu není možné evangelizovat ostatní. Benedikt nám v těchto úvahách předkládá teologicky precizní a svěží duchovní potravu. Vychází z Boha Otce, Stvořitele a Počátku všeho. Ukazuje, že člověk potřebuje Boha, protože byl stvořen pro vztah s Ním.

Církev totiž není jen obyčejné sdružení, které by se zaobíralo uspokojováním náboženských potřeb člověka … Církev přivádí člověka do kontaktu s Bohem, tedy s počátkem všeho, co existuje…. Jedině z toho důvodu, že Bůh je skutečně Stvořitelem, může nám dávat život navěky.

Ten, kdo zakusí dotek lásky, začíná nahlížet, co by vlastně mohl znamenat „život“ v pravém a plném smyslu slova. „Věčný život pak je to, že poznají Tebe, jediného a pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17,3)

Jak můžeme milovat Boha, kterého nevidíme, a je možné lásku nařizovat?

Obě lásky spolu tak těsně souvisejí, že tvrzení o lásce k Bohu se stává lživým, pokud se člověk uzavře vůči bližnímu, nebo ho dokonce nenávidí. Láska k bližnímu je určitou cestou, jak se setkávat také s Bohem, a zavírat oči tváří v tvář bližnímu nás činí slepými také vůči Bohu.

V dějinách lásky nám Bůh sám vychází vstříc, snaží se o to, aby si nás získal, a to až po poslední večeři, až po probodené Srdce na kříži, až po zjevení Vzkříšeného. … V liturgii církve, v její modlitbě, v živém společenství…zakoušíme Boží lásku, vnímáme jeho přítomnost a tímto způsobem se učíme tuto jeho lásku rozpoznávat v naší každodennosti. On nás miloval jako první a stále v tom pokračuje. …A z toho může pramenit láska i v nás.

Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou tedy nerozlučitelné a proto se jedná o jedno jediné přikázání. Obě tyto lásky ale žijí z lásky Boha, který nás miloval jako první. A tak už se nejedná o „přikázání, ukládané jaksi zvenčí, které by nám ukládalo něco, co je nad naše síly, nýbrž o zakoušení lásky, která je nám darována zevnitř.

V kapitolách o Ježíši Kristu Benedikt ukazuje, že Ježíš je králem chudých a vysvětluje, v čem spočívá pravá chudoba srdce. Je to především osvobození se od honby za vlastněním a od pachtění se za mocí nad ostatními.

Tuto skvostnou svobodu ale člověk může najít teprve tehdy, až se jeho bohatstvím stane Bůh. To je jediné skutečné bohatství, které „neničí mol ani rez a které zloději nevykopávají a nekradou.“ (viz Mt 6,20).

Při čtení těchto slov mi okamžitě přišla na mysl slova svatého Pavla z listu Římanům: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?

Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“
A také tato slova o chudobě tak krásně ladí s tím, co svými ústy i svým životem jednoznačně ukazuje současný papež František.

V dalších promluvách nám Benedikt osvětluje pohled na Ducha Svatého, jeho důležitost v dějinách spásy i v osobních dějinách každého z nás a jeho působení v církvi, a dotýká se tématu církve jakožto živého společenství s Kristem a poslání církve.

Našemu pohledu víry staví před oči Benedikt také Marii jako Matku každého z nás a také jako náš vzor a přímluvkyni a prostřednici milostí. Ona, která stála tak blízko ke Kristu, má mnoho co říct také každému z nás.

Další promluvy se týkají svátostí.

Bůh se nás dotýká prostřednictvím materiálních skutečností, prostřednictvím darů stvoření, které si on sám bere do své služby…Voda jako základní předpoklad každého života je podstatným znamením křestního úkonu,… v němž se člověk rodí k novému životu. … Chléb odkazuje na každodenní život, protože se jedná o základní dar pro život ze dne na den. Víno zase odkazuje na slavení, na výtečnost stvoření, díky němuž se může současně vyjadřovat radost vykoupených. Olivový olej může být pokrm, lék, krášlicí prostředek, pomoc a posila v boji. Králové i kněží se pomazávají olivovým olejem, který je tak znamením důstojnosti a odpovědnosti, zároveň ale také znamením síly, která přichází od Boha.

Četba knížky mi připadala jako vytváření mozaiky, která nakonec jako celek ukáže krásný obraz, víru jako zdroj a pramen skutečné a nekončící radosti, která vychází z toho, že objevujeme a zažíváme bezpodmínečnou a totální Boží lásku k nám. Po dočtení také víc pochopíme, odkud je ta radost, která tak září z očí papeže Benedikta na obálce knihy.