Svobodni v nesvobodě ( Náboženský život ve věznicích v období komunistického režimu )

Autor knihy: Jan Synek
Nakladatelství: Nakladatelství Vyšehrad

Kniha popisuje průběh a podmínky poúnorového útlaku věřících, jejich věznění, každodenní život i způsoby, jakým se vyrovnávali s touto děsivou realitou. Nevšímá si jen věřících z katolické církve, ale i dalších církví a denominací. A tak se zde můžeme setkat se známými jmény jako Oto Mádr, Josef Zvěřina, Felix Davídek, Karel Otčenášek, boromejkou Marií Vojtěchou Hasmandovou, ale i neznámými a neméně statečnými laiky, příslušníky Církve adventistů, Svědky Jehovovými a dalšími. Je obdivuhodné, jak se většina z nich dokázala statečně a bez nenávisti srovnat s dlouholetými nespravedlivými tresty, neskutečně špatnými podmínkami i surovým zacházením některých dozorců. Jen velmi málo z nich podlehlo nátlaku politruků, aby se stali za příslib drobných výhod donašeči či důvěrníky. Jejich chování pak působilo nejen na spoluvězně – kniha popisuje konverze, křty i kněžská svěcení ve vězení, ale i na některé věznitele a dozorce. Invence a touha, s jakou se sloužily mše v kriminále, studovalo od cizích jazyků po teologii - vše pod hrozbou trestů umístění do korekce a odebrání zbytku práv ( např. napsat dopis ) - budí úžas.

Škoda, že jen nemnoho z těchto zkušeností se promítlo do života dnešní církve, většina protagonistů zemřela ještě za totality a ti co dnes ještě žijí , mají na její fungování pramalý vliv. Doufejme, že jejich utrpení a statečnost vydá jednou své plody. Vzpomínky těchto lidí by měly být čteny od ambonu, protože co jsou nám platny znalosti Písma, pokud je neumíme nebo nechceme uplatnit v každodenním životě? Kolik z návštěvníků bohoslužeb dnes bez rozpaků volí komunisty či jejich nejrůznější pohrobky a odchovance ?



***
I v ženských věznicích docházelo ke skládání řeholních slibů, jako například v Pardubicích v první polovině padesátých let : Na Štědrý den v roce 1953 si boromejky udělaly půlnoční slavnost. Neměly tam hodiny, nemohly načasovat půlnoc přesně, ale utěšovaly se tím, že na věčnosti také žádné hodiny nejsou. Sestry i z jiných řádů se oslavy zúčastnily. Na cele Matky Bohumily u její postele byla umístěna nízká stolička, prostřená bílým ubrouskem, na kterém ležela svatá Hostie. Sestra z řádu sv. Vincence kdesi objevila malou vánoční svíčičku. Ani ne celou, už si s ní někdo posvítil. Ale dodávala stolečku vánoční náladu. Hlavní osobou slavnosti byla sestra Doloris. Bude skládat věčné sliby do rukou generální představené za přítomnosti spolusester. Oslavenkyně měla na sobě ošoupané kalhoty, modrou záplatovanou kazajku a na nohou pantofle. Vše bylo chudičké a přece kouzelné. Všechny přítomné byly dojaty, slzy prolévala i sestra Doloris, ale byly to slzy vnitřní radosti.


***
Podobně se, možná jako vůbec první, se Svědky Jehovovými pokusil vypořádat velitel dalšího pracovního tábora František Paleček : Na Rovnosti byli tři : odmítli za prvé fárat do šachty v uranových dolech i po přemlouvání, že uranu se v SSSR používá k mírovým účelům; za druhé odmítli zdravit předepsaným způsobem esenbáky ( tj. pět kroků před SNB zastavit, smeknout čepici a smeknuto mít tak dlouho, dokud esenbák nepřejde ), argumentovali : „Klaněti se přísluší Bohu, nikoli lidem, tím méně služebníkům Satanovým!“ Za trest dal velitel Paleček Svědky Jehovovy dohola ostříhat, dal jim sebrat čepice a nařídil, aby stáli na příjezdové silnici ve dne v noci – ve 20 – 30° mrazech. Stáli, dokud nepadli. Odnesli je na marodku, dali do pořádku a poslali je stát znovu. Zakončení trestu ( stáli tak celou a krutou zimu) vyústilo v kompromis: jeden šel pracovat do prádelny, druhý krmit prasata a třetí připravovat dřevo. Esenbáky však nezdravili nikdy.

***

Svéráznou osobností, která musela příslušníky čas od času dohánět k zuřivosti byl Felix Maria Davídek. Ze 24 osobních spisů nábožensky perzekuovaných osob, které jsem prošel, nejvíce hlášení ke kázeňskému řízení obsahuje právě ten jeho. Nejčastějším důvodem trestů v jeho případě byla nízká pracovní morálka, přechovávání nedovolených předmětů a psaní ilegálních písemností, ale také neposlušnost a drzost vůči dozorcům. Jeden z incidentů, který bychom mohli zaměnit za zápis ze třídní knihy základní školy, takto popsal jeden z mírovských dozorců:

Při svačině houpal se na židli při čemž ji kazil. Při upozornění se choval neukázněně. Smál se mi – šermoval rukami před míma očima a přitom se pohupoval na špičkách a patách nohou. Dělal posměšky a ze sebe hrdinu před spoluodsouzenými. Toto provokativní chování vyneslo Davídkovi pět dnů izolace a měsíční zákaz korespondence.


… Takřka neuvěřitelných 14 dní korekce a půl roku zastavených výhod vynesla Davídkovi pouhá jedna věta, kterou pronesl na Mírově v červenci 1952: Určuji k raportu uvedeného Davídka Felixe č. 875/52. Když byl dotázán, co dělá, odpověděl hrubým slovem : „Čekám, až to praskne.“ Žádám o nejpřísnější potrestání.