41. “Misijní činnost není nic jiného a nic menšího než zjevování – epifanie – Božího plánu a jeho naplňování ve světě a v jeho dějinách; v nich Bůh prostřednictvím misií zjevně uskutečňuje dějiny spásy.” Jaké cesty sleduje nyní církev, aby dosáhla tohoto výsledku?
    Misie je jedinou, ale komplexní skutečností, která se rozvíjí v různých formách a má v současné církvi a v současném světě mimořádný význam.

42. Člověk dnešní doby věří víc svědectví než učitelům, víc zkušenosti než nauce, víc životu a skutkům než teorii. Svědectví křesťanského života je nenahraditelnou formou misií. Kristus, v jehož poslání pokračujeme, je hlavním “svědkem” (Zj 1,5; 3,14) a vzorem křesťanského svědectví. Duch svatý provází cestu církve a dává jí účast na svědectví, které sám vydává o Kristu (srov. Jan15,26-27).
    První formou svědectví je život misionáře, křesťanské rodiny a křesťanského společenství; tato forma dává poznat nový způsob chování. Misionář, který přes všechny hranice a lidské slabosti žije prostě podle Kristova vzoru, je Božím znamením a transcendentní skutečností. Toto svědectví mohou a musí však v církvi vydávat všichni tím, že se snaží napodobit božského Mistra; v mnohých případech je svěde c tví jedinou možnou formou být misionářem.
    Evangelijní svědectví, které svět bere nejvíc vážně, je pozornost vůči lidem, láska k chudým a malým, k trpícím. Obdarovávací charakter tohoto postoje a této aktivity odlišuje se hluboce od běžného lidského egoismu a vyvolává otázky po Bohu a po evangeliu. Rovněž angažování se ve prospěch míru, spravedlnosti a lidského rozvoje je evangelijním svědectvím, jestliže znamená pozornost vůči člověku a je-li orientováno na jeho celkový rozvoj.

43. Křesťan a křesťanská společenství mají hluboké kořeny v životě dotyčných národů; jsou svědky evangelia rovněž věrností ke své vlasti, ke svému lidu, ke své národní kultuře – a to vždy v té svobodě, kterou nám Kristus přinesl. Křesťanství je otevřeno všeobecnému bratrství, prot o že všichni lidé jsou syny a dcerami téhož Otce a sourozenci v Kristu.
    Církev je povolána vydávat Kristu svědectví tím, že se staví statečně a prorocky proti korupci politické a hospodářské moci; tím, že nehledá ani slávu, ani hmotná dobra; tím, že svůj vlastní majetek dává ve prospěch nejchudším a zve k prostému života v Kristu. Církev a misionáři musí vydávat rovněž svědectví pokory, což se vztahuje především na ně samé. Tato pokora se projevuje schopností zpytovat svědomí jak v osobní, tak ve společens k é oblasti, aby se zlepšilo osobní chování a odstranilo vše, co by bylo proti evangeliu a co by znetvořilo Kristovu tvář.

44. Hlásání má v misiích vždy přednost. Církev se nesmí vymykat výslovnému Kristovu příkazu; nesmí připravit lidstvo o “dobrou zvěst”, že je Bohem milováno a spaseno. “Základem, středem a zároveň i vrcholem evangelizace, jejího úsilí, zůstane vždy jasné vyznání, že v Ježíši Kristu… se poskytuje každému člověku možnost spásy jako dar Boží milosti a dobroti v osti.” Cílem všech forem misijní činnosti je hlásání této radostné zvěsti; ona uvádí do tajemství skrytého v čase a objeveného v Kristu a toto tajemství objevuje (srov. Ef 3,3-9; Kol 1,26-29). Kristus je srdcem misií a života církve, stěžejním bodem celé evangelizace.
    V komplexní skutečnosti misií hraje první hlásání evangelia centrální a nenahraditelnou úlohu, protože je uvedením “do tajemství Boží lásky, která volá k osobnímu vztahu ke Kristu” a otvírá cestu k obrácení. Víra vyrůstá z hlásání. Každé církevní společenství začíná a žije z osobní odpovědi na tuto radostnou zvěst každého jednotlivého věřícího. Tak jako je celá ekonomie spásy orientována na Krista, tak je hlásání jeho tajemství cílem každé misijní činnosti.
    Předmětem hlásání radostné zvěsti je Kristus ukřižovaný, mrtvý a zmrtvýchvstalý: jím se uskutečňuje plné a pravé osvobození od zlého, od hříchu a od smrti; v něm daruje Bůh “nový život”, božský a věčný život. To je ta “dobrá zvěst”, která proměňuje člověka a dějiny lidstva, a všechny národy mají právo poznat ji. Toto hlásání se má dít v kontextu života a národů, které je obdržely. Dále musí vyplývat z postoje lásky a úcty vůči posluchači, v konkrétní a okolnostem přizpůsobené řeči. V něm působí Duch svatý a vytváří mezi misionářem a posluchači společenství, které je takto možné, protože on i oni jsou prostřednictvím Krista spojeni s Otcem.

45. Hlásání jako činnost v jednotě s celým církevním společenstvím není nikdy čistě osobní záležitostí. Misionář je zde a působí silou obdrženého příkazu; i když je sám, je spjat neviditelným, ale těsným poutem s misijní činností celé církve. Posluchači poznávají dříve nebo později za ním společenství, které ho poslalo a které ho podporuje.
    Hlásání je oduševněno vírou, kterou vyvolává u misionáře nadšení a horlivost. Jak již bylo řečeno, označují Skutky apoštolů tento postoj slovem parrésia, to znamená: mluvit otevřeně a s odvahou. Tento výraz používá i sv. Pavel: “Odvážili jsme se s důvěrou v našeho Boha kázat vám radostnou Boží zvěst i přes mnohý těžký zápas.” (1 Sol 2,2). “Modlete se… také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám, abych bez okolků zvěstoval tajemné pravdy evangelia – jsem jeho hlasatelem v poutech! – a abych mluvil neohroženě, jak je mou povinností.” (Ef 6,18-20).
    Misionář při hlásání mezi nekřesťany vychází z přesvědčení, že tak jako u jednotlivců, tak i u národů je zde již působením Ducha – i když neuvědoměle – očekávání poznat pravdu o Bohu, o lidech, o cestě k osvobození ze hříchů a smrti. Oduševnění při hlásání Krista př i chází z přesvědčení, že může odpovědět na toto očekávání, aniž by se nechal zbavit odvahy a aniž by upustil od svého svědectví, i když má vyznávat svoji víru v prostředí lhostejném nebo nepřátelském. Ví, že v něm mluví Otcův Duch (srov. Mt 10,17; Lk 12,11 - 12) a může opakovat s apoštoly: “My jsme svědky těchto událostí, stejně i Duch svatý” (Sk 5,32). Ví, že nehlásá lidskou moudrost, ale “Boží slovo”, které má svoji vlastní a vnitřní sílu (srov. Řím 1,16).
    Nejlepší důkaz pro to je oběť života až k přijetí smrti jako svědectví víry v Ježíše Krista. Dějiny křesťanství znají odedávna velký a na cestě evangelia nepostradatelný počet “mučedníků”, tzn. svědků. Rovněž v dnešní době je jich velký počet: biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic, laiků a neznámých hrdinů , kteří dali svůj život jako svědectví víry. Oni jsou na prvním místě hlasateli a svědky.

46. Cílem hlásání Božího slova je křesťanské obrácení, tj. plná a upřímná příslušnost ke Kristu a jeho evangeliu prostřednictvím víry. Obrácení je Boží dar, dílo Trojice: je to Duch, který otvírá srdce, aby lidé uvěřili v Pána a mohli “jej vyznávat” (srov. 1 Kor 12,3). Ježíš říká těm, kteří se k němu s vírou blíží: “Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.” (Jan 6,44) .
    Obrácení je od začátku plný a radikální výraz víry, který nezná ani hranice, ani zábrany a přijímá Boží dar zcela a úplně.Současně však dává s jistotou do pohybu dynamický a trvalý proces, který trvá celý život a vyžaduje stálý přechod ze “života podle těla k životu podle Ducha” (srov. Řím 8,3-13). Znamená přijmout Kristovu skutečnost spásy a stát se jeho učedníkem.
    Církev vyzývá všechny k tomuto obrácení podle příkladu Jana Křtitele, který připravoval cestu pro Krista tím, že “hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy” (Mk 1,4), a podle samotného Kristova příkladu, jenž po uvržení Jana do žaláře šel opět do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.” (Mk 1,14-15).    
    O dnešní v ýzvě k obrácení, kterou misionáři orientují na nekřesťany, se buď diskutuje, anebo se o ní mlčí. Někteří v tom vidí akt “proselytismu”; říkají, že by stačilo pomoci lidem být více lidmi, anebo být věrnější vlastnímu náboženství; říkají, že by stačilo vytv o řit taková společenství, která by byla schopna zasadit se o spravedlnost, svobodu, mír a solidaritu. Zapomíná se však přitom na to, že každý člověk má právo slyšet o Božím “dobrém poselství”, které se v Kristu zjevilo a darovalo; pouze takto může člověk u s kutečnit své vlastní povolání. Velikost této události zaznívá v Ježíšových slovech Samaritánce: “Kdybys znala Boží dar”, a v neuvědomělém, ale palčivém požadavku ženy: “Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň.” (Jan 4,10.15).

47. Pod vlivem Duch a svatého vyzývali apoštolové ke změně života, k obrácení a k přijetí křtu. Hned po svatodušním zážitku oslovuje Petr přesvědčivým způsobem shromáždění: “Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: Bratři, co máme dělat? Petr jim odpověděl: Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého.” (Sk 2,37-38). A onoho dne pokřtil kolem tří tisíc lidí. Jindy, po uzdravení ochrnulého, říká Petr ke shromáždění: “Obraťte se a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny!” (Sk 3,19)
    Obrácení ke Kristu je úzce spojeno se křtem: toto spojení nevzniklo jenom z církevní praxe, ale na základě Kristovy vůle a jeho misijního příkazu učinit všechny národy jeho učedníky a pokřtít je (srov. Mt 28,19); vyplývá i z vnitřní souvislosti, ti všichni v něm obdrželi nový život: “Amen, amen, pravím ti” – mluví Ježíš k Nikodémovi – “jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.” ( Jan 3,5) Křest nás skutečně rodí k novému životu jako Boží děti. Spojuje nás s Ježíšem Kristem a pomazává nás v Duchu svatém. Křest není pouze zpečetěním obrácení jako pouhé vnější znamení, ukazující a potvrzující toto obrácení; mnohem víc je svátostí, k t erá označuje toto znovuzrození v Duchu a působí reálný a nerozlučný svazek s Trojicí a z pokřtěných tvoří údy Krista a jeho církve.
    Na to všechno je nutno upozornit, protože někteří právě tam, kde se rozvíjejí misie ad gentes, se kloní k tomu, odtrhovat o brácení se ke Kristu od křtu, a označují jej jako nepotřebný. Je pravda, že v určitých oblastech lze pozorovat sociologické aspekty vztahující se ke křtu, které pravý smysl víry spíš zatemňují. To pochází z různých historických a kulturních faktorů, které j e nutno odstranit – pokud ještě někde jsou - aby se svátost duchovního znovuzrození ukázala ve svém plném významu. Této úloze se musí věnovat místní církevní společenství. Je také pravda, že ne málo lidí připouští, že vnitřně jsou spojeni s Kristem a jeho poselstvím, nechtějí však, aby toto spojení mělo sakramentální ráz, protože na základě svých předsudků anebo vinou křesťanů nemohou pochopit pravou podstavu církve jako tajemství víry.
    Chtěl bych tyto lidi povzbudit, aby se zcela otevřeli Kristu, a upozornit je na to, že – jestli sami cítí přitažlivost Kristovu – on sám předem ustanovil církev jako “místo”, kde se s ním skutečně mohou setkávat. Současně vyzývám věřící a křesťanská společenství, aby vydávali Kristu svým novým životem věrohodné svědectví.
    Z ajisté, každý obrácený je darem pro církev a znamená pro ni těžkou zodpovědnost; nejenom proto, že má být v katechumenátu připravován na křest a musí být podporován náboženskou výchovou, ale i proto, že tento člověk, obzvláště jako dospělý, přináší s jako u si novou energií zápal víry a přání najít v samotné církvi žité evangelium. Bylo by pro něho zklamáním, kdyby v církevním společenství, do něhož vstoupil, se setkal s unaveným, neradostným, k obnově neochotným životem. Nemůžeme hlásat obrácení, jestliže s e my sami každý den neobracíme.