REDEMPTORIS MISSIO

ÚVOD

1. Poslání Krista Vykupitele, které je svěřeno církvi, zdaleka ještě není splněno. Jediný pohled na lidstvo v jeho celku na konci druhého tisíciletí nám ukazuje, že toto poslání vázne dosud v začátcích a že my se ze všech sil musíme zapojit do práce na jeho splnění. Sám Duch svatý nás vybízí, abychom zvěstovali veliké skutky Boží: “Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi ulož e no jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal!” (1 Kor 9,16)
    Ve jménu celé církve cítím naléhavou povinnost opětovně připomenout tato slova svatého Pavla. Od začátku svého pontifikátu jsem si umínil podnikat cesty až do nejzazších končin světa, abych vyjádřil tuto misijní horlivost, a právě tento nejužší styk s národy neznajícími Krista mě ještě více přesvědčil o nutnosti misijní činnosti, jíž věnuji tuto encykliku.
    Druhý vatikánský koncil se rozhodl obnovit život a činnost církve v souladu s potřebami dnešního světa. Důraz položil na misijní charakter, který dynamicky založil na samotném trinitárním poslání. Misijní impuls je tím hluboce zakořeněn v podstatě křesťanského života a inspiruje i ekumenické hnutí: “Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.” (Jan 17,21)

2. Koncil přinesl již bohaté misijní ovoce. Vznikly místní církve s vlastními biskupy, klérem a laickými apoštoly. Křesťanská společenství se stále intenzivněji zapojují do života národů. Vzájemné spojení církví vede k živé výměně duchovních a materiálních hodnot. Zapojením laiků do evangelizačního úsilí se církevní život začíná měnit. Místní církve se otvírají setkání, dialogu a spolupráci se členy jiných křesťanský c h církví a náboženství. Především se objevuje nové povědomí: misijní poslání platí po všechny křesťany, pro všechny diecéze a farnosti, pro církevní instituty a společenství.
    V tomto “novém jaru” křesťanství nemůže však být přehlédnuta jedna negativní tendence, které se má tímto dokumentem čelit: zdá se, že se upouští od vlastního poslání u pohanských národů (ad gentes) , což jistě neodpovídá směrnicím koncilu a tím též následným výpovědím učitelského úřadu. Vnitřní a vnější potíže ochromily misijní rozmach, pokud jde o nekřesťany. O této skutečnosti musí uvažovat všichni, kteří věří v Krista. V dějinách církve bylo plnění misijního poslání vždy znakem její životní síly, tak jako jeho opouštění bylo naopak znamením krize víry.
    Dvacet pět roků po ukončení koncilu a po uveřejnění dekretu o misijní činnosti církve Ad gentes , patnáct roků po apoštolském listě Evangelii nuntiandi od papeže Pavla VI. blahé paměti chtěl bych, pokračuje v učitelském úřadu svých předchůdců, vyzvat církev k obnovení misijní horlivosti. Tento dokument má vnitřní cílovou orientaci: obnovu víry a křesťanského života. Misie totiž obnoví církev, upevní víru a křesťanskou identitu a vnese novou horlivost a nové stimuly. Víra zesílí předáváním! Nová evangelizace křesťanských národů najde podnět a oporu v práci pro misii na celém světě.
    Ale co mě mnohem víc nutí ke zdůraznění misijní evangelizace, je skutečnost, že tato je přednostní službou, kterou může církev dnes prokázat každému člověku a celému lidstvu. Lidstvo může sice vykázat podivuhodné výsledky pokroku, ale zdá se, že ztratilo smysl pro nejvyšší hodnoty a pro sám život. “Kristus Vykupitel” – jak jsem napsal ve své první encyklice – “zjevuje člověku plně člověka samého. Člověk, který chce sám sebe pochopit až do hlubin, musí se přiblíž i t Kristu. Vykoupení, které se uskutečnilo křížem, vrátilo člověku s konečnou platností jeho důstojnost a smysl jeho existence ve světě.”
    Existují ještě i jiné náměty a důvody: potřeba odpovědět na mnohé dotazy a žádosti na podobný dokument, odstranit poch ybnosti a nejasnosti týkající se misií ad gentes; posilnit bratry a sestry, kteří se věnují misijní činnosti, a jejich pomocníky v jejich úsilí; podnítit misijní poslání; povzbudit teology, aby prohloubili různé aspekty misie a systematicky je vykládali; znova podpořit význam misií tím, že místní církve, zvláště mladé, budou misionáře přijímat a vysílat; přesvědčit nekřesťany, a především vlády národů, ke kterým se misijní činnost obrací, že misie mají pouze jeden cíl, totiž sloužit člověku tím, že mu zjev í lásku Boží, která se ukázala v Ježíši Kristu.

3. Všechny národy, otevřte dveře Kristu! Jeho evangelium nijak nezmenšuje svobodu člověka ani neupírá náležitou pozornost jiným kulturám, nečiní újmu tomu, co je pozitivní v každém náboženství. Přijmete-li Krista, otevřete se věčně platnému Božímu Slovu, v němž se Bůh dává plně poznávat a v němž nám ukázal cestu.
    Počet těch, kteří Krista neznají a nepatří k církvi, stále roste; od konce koncilu se skoro zdvojnásobil. Tento nesmírný počet lidí je milován Otcem, který pro ně poslal svého Syna; naléhavost misií v jejich prospěch je tedy jasná.
    Na druhé straně poskytuje naše doba církvi v tomto směru mnoho možností: pád ideologií a utiskujících politických systémů; otevření hranic a díky rostoucím informačním nabídkám vznik sjednocujícího se světa; u národů prosazení oněch evangelijních hodnot, které Ježíš ve svém životě ztělesnil (mír, spravedlnost, bratrství, starost o ty nejmenší); postupující duchovní prázdnota v ekonomice a technice podněcuje k hledání pr a vdy o Bohu, o člověku, o smyslu života.
    Bůh otvírá církvi nové horizonty lidství, snáze přístupného semenu evangelijní zvěsti. Myslím, že přišel čas nasadit všechny církevní síly pro novou evangelizaci a pro misie ad gentes . Nikdo, kdo věří v Krista, nemůže se vyhnout této nejvyšší povinnosti hlásat Krista všem národům.