ZÁVĚR
92. Ještě nikdy neměla církev tak jako dnes
možnost zpřístupnit evangelium prostřednictvím svědectví i slova všem lidem a
všem národům. Vidím svítat nový misijní věk, který se stane jasným dnem bohatým
na ovoce, jestliže všichni křesťané, zvláště misionáři a mladé církve,
odpovědí s velkodušností a svatostí na výzvu a požadavky naší doby.
Tak jako apoštolové po nanebevstoupení
Páně, podobně se musí i církev shromáždit ve večeřadle “s Ježíšovou matkou
Marií” (srov. Sk 1,14), aby si vyprosila Ducha a obdržela sílu a odvahu ke splnění
misijního příkazu. Také my, mnohem víc než apoštolové, potřebujeme být Duchem
proměněni a vedeni.
Na prahu třetího tisíciletí je celá církev pozvána prožívat
hlouběji tajemství Kristovo tím, že bude vděčně spolupracovat na díle spásy.
Činí tak s Marií a podobně jako Maria, její vzor. A právě Maria je vzorem oné
mateřské lásky, kterou musí být oživováni všichni, kdo spolupracují na
apoštolském poslání církve na znovuzrození lidstva. Proto putuje církev,
posilovaná Kristov o u přítomností, v čase
k dějinnému naplnění a jde vstříc Pánu, který přichází. Ale na této pouti jde
toutéž cestou, kterou šla Maria.
“Prostřednictví Marie, zcela zaměřené na Krista a na zjevení
jeho spásonosné moci,” svěřuji církev a zvláště ty, kteří se zasazují o
uskutečnění misijního poslání v dnešním světě. Jako Kristus rozeslal své
apoštoly ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, tak i já s obnovením tohoto poslání
posílám vám všem apoštolské požehnání ve jménu Nejsvětější Trojice. Amen.
Dáno v Římě, u sv. Petra, dne 7. prosince, v 25. výročí vyhlášení
koncilového dekretu Ad gentes, roku 1990, ve třináctém roce mého pontifikátu.
Jan
Pavel II.