Svědectví - Danica

Ptám se sebe sama, kdo vlastně jsem a kam až mám dojít?

Narodila jsem se v rodině Svědků Jehovových (1973), praktikujících a věřících v Boha celým svým srdcem, myslí a silou a poctivě v letech komunismu, můj otec byl dokonce uvězněn, protože odmítl vojenskou službu, vychovávaná k modlitbě a studiu Božího slova a životu v Bohu, našem Stvořiteli, Otci a zdroji života. V dětství jsem prožívala často pozorování jako “černá ovečka” považována za zvláštní nebo se mi vysmívali, šla jsem proti proudu. Nechala jsem se pokřtít v mých 16 letech, s rozhodnutím následovat náboženství, které mi bylo předáno mými rodiči, protože jiné jsem ještě neznala, ale stejně jsem je považovala za nesprávné.

S novým režimem a otevřením se dalším zemím a kulturám jsem se přiblížila např. budhismu, pročetla si nauku o nesmrtelné duši, základní podstatě každé lidské bytosti, a tu jsem začala “nesouhlasit”, vnímala jsem, že jsem „duše“, která cítí, vidí, žije a prožívá nejen fyzickým tělem a rozumem (protože svědkové věří, že duše je tělo). Odmítla jsem provádět službu “od domu k domu”, vyjádřila jsem názor, že každá osoba je svobodná, zda-li se chce přiblížit k Bohu a studovat Bibli, nemusím ji k tomu přesvědčovat já, vzhledem k tomu, že už jme procházeli stejnou oblast třetím rokem. Následoval můj výstup ze společnosti v roce 1994.

Studovala jsem pak jazyky v Brně, žila tedy daleko od rodičů, a ve velkém městě, aniž bych byla členem nějaké komunity, a jak bych i mohla, chtěla jsem žít svobodně, vždyť jsem potřebovala mnoho let na odpoutání se od první víry, abych mohla pak jinou víru vidět novýma očima…nepřestala jsem však nikdy věřit v Boha, ale ztratila k němu blízký vztah, opustila jsem ho.

Vdala jsem se do Itálie za Itala veřícího, ale nepraktikujícího. To znamená, že na mši jsme chodili o svátcích, na vánoce a velikonoce, on pak po civilním sňatku už nemohl k přijímání.

V roce 2004 se mi narodila první dcera. V těhotenství jsem se cítila Božím nástrojem, nebyla jsem to já, kdo ji tvořil, ale sám Bůh, jeho síla vstoupila do mne, aby vytvářela a způsobovola růst, jeho plán. Bylo to radostné. Křest dcery byl pro mne poděkováním Bohu za tento dar jejího života, protože já jsem ještě neznala správně “obsah” katolického náboženství. Pak šla dcera do školky a já se ptala, jak ji budeme vychovávat, k čemu ji budeme vést? Ve školce začínali ráno modlitbou.

Poté jsem začala přijímat první znamení. V roce 2007 zemřela manželovi teta. Ohromil mne způsob rozloučení se zesnulým, jak ho prožívají zde v Itálii. Osoba se nachází po smrti ještě dva až tři dny doma, dům je otevřený všem a každý se může přijít se zesnulým rozloučit, pomodlit se za něj růženec a vyjádřit soustrast pozůstalým. Na něco takového jsem vůbec nebyla zvyklá, bylo to pro mě nové. Přišlo mi to velmi lidské, citlivé a hluboké. Opravdové doprovázení. A cítila jsem, že tady vše nekončí... Po pohřbu jsme se ještě vrátili do domu zesnulé a já ucítila v sobě sílu a touhu dát se pokřtít, být stejná jako všichni tady, já přece taky stále věřím, a v již opuštěné místnosti jsem řekla druhé tetě, že ikdyž tento den je smutný pro všechny, třeba jim trochu radosti dá moje rozhodnutí nechat se pokřtít. Když jsem pak tato slova sdělila mojí švagrové, objala mne s láskou a v tom objetí jsem procítila obrovskou sílu jako by mne zahalil mrak a naplnil energií a světlem…. Čas jakoby se na chvíli zastavil, vyšla jsem z pokoje a cítila se naplněná novým duchem, sjednocená v sobě a jaksi nová. Následovaly dny plné euforie, energie, nových rozhodnutí. Pochopila jsem, že Bůh je láska, přiblížil se ke mně, volá mě k sobě, a navrátil mi silnou víru v něj.

Poslouchala jsem Rádio Marie, hlasatele Otce Livia, který v těch dnech mluvil o obrácení a duchovní cestě, na kterou jsem se chtěla dát.

Druhý krásný zážitek je rovněž spojený se smrtí a to jedné rodinné příbuzné v roce 2008. Napadla mě myšlenka, zda-li prožiji ještě něco tak zázračného. Ihned jsem myšlenku zapudila, jak jsem si vůbec něco takového mohla přát, vždyť jsem nedošla zatím dost deleko. Šla jsem navštívit zemřelou, pomodlila se za ni s přítomnými. Vyšla z domu a navštívila ještě malou kapličku nacházející se blízko jejího domu, do které se zemřelá celý život chodila modlit a starala se o ní. Zastavila jsem se tam, pomodlila Otčenáš a Zdrávas. Chtěla již vyjít, když jsem si povšimla, že na modlitebníku byly položené dva lístečky, jeden s Marií z Međugorje a druhý Svaté Faustiny Kowalské. Vzala jsem je do ruky, otočila první a četla v českém jazyce Mariina slova: „Drahé děti, volám vás k osobnímu obrácení. Bůh nemůže bez vás uskutečnit svůj plán. Drahé děti, vzrůstejte den po dni modlitbou stále blíž k Bohu.“ Byla jsem doslova ohromena, protože jsem se nacházela na místě, kam cizinci vůbec nechodí, v téměř soukromé kapličce a na konci malé vesnice. Pak jsem si doma přečetla o životě Sv.Faustiny a pochopila společné slovanské kořeny.

Co mohu udělat pro Pána já, co ode mne očekává?

Šla jsem do knihkupectví Paolínek s rozhodnutím, že si koupím knihu, chtěla jsem diář s myšlenkami na každý den. V knihkupectví stál kněz, něco si pročítal a třikrát se na mě podíval. Pomyslela jsem, kdo mi teď pomůže najít tu správnou knihu? Udělala jsem několik vedených kroků, bez přemýšlení, ruce se pohybovaly samy a vytáhly z regálu knihu: Boží volání, diář francouzských řádových sester, s myšlenkami na každý den, jak si rozvíjet správně vztah k Bohu. Přesně to, co jsem potřebovala.

A požádala jsem o prekatechumenát. Byla jsem plná horlivosti a nadšení, chtěla jsem jít studovat teologii, ale měla jsem malé děti.

Křesťanská víra není fanatická, je svobodná a zakládá se na každé jednotlivé osobě, od níž záleží, kolik času chce věnovat vlastnímu vztahu s Bohem nebo evangelizaci. Čím více lásky v sobě cítíme, tím více chceme dávat druhým. V křesťanství jsem nalezla sjednocení národů, světové náboženství věrných věřících sjednocených ve stejné modlitbě a meditaci ve stejný čas. Přítomnost Svatého Ducha, který působí přes osoby, organizuje a sjednocuje všechny. O letošních velikonocích budu pokřtěná v Bergamu, a ráda bych udělala pro Pána co nejvíce. Věřím, že kdo pravdu upřímně hledá, Pán se k němu přiblíží a sám se nechá nalézt.

Danica