Jak si mě Ježíš našel. Tato příhoda se mi stala v sedmé třídě. Byli jsme se školou na výstavě rostlin. Výstava byla zajímavá a moc se mi líbila. Ke konci výstavy jsem začala mít velmi zvláštní pocit, že chci pryč. A kam? Něco mě strašně táhlo do kostela. V té době skutečně podivná věc. Do kostela jsem chodívala v pátek a v neděli, ale přes týden by mi ani nenapadlo jen tak se stavit v kostele. Proč bych tam jen tak chodila? To byly mé úvahy v té době. Měla jsem v sobě strašný neklid a netrpělivě jsem čekala, až výstava skončí. Věděla jsem, že pokud si nezajdu do kostela, jedno do kterého, můj neklid nezmizí a já se nebudu moci na nic pořádně soustředit. Proto jsem se nemohla dočkat konce výstavy. Když pak skončila, spolu s kamarádkou, která byla věřící jsem zašla do nejbližšího kostela. Klekla jsem si a asi takto jsem se modlila: "Pane, prosím Tě, co mi tím chceš říct?" A odpověď - žádná. Byla jsem hodně nespokojená a celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, co to má znamenat. Až za delší dobu jsem objevila smysl této události. Kdykoliv mě něco trápí, znovu se mi tato příhoda připomene a já vím že Bůh skutečně je a že mě má rád. Že je tady pro mě. A proč jsem si tím tak jistá? Protože vím, jak byla má víra slabá a že bych sama od sebe "navíc" nikdy do kostela nešla. A tak si mě Bůh přitáhl "násilím". A asi od této chvíle také datuji své obrácení, obrácení k Bohu. Jak jsem našla své povolání Asi před čtyřmi lety jsem začala hledat své povolání. Toto hledání bylo nenápadné a pomalé. Začala jsem být nespokojená sama se sebou, se svým životem, a přemýšlela jsem, co dál. Měla jsem svého duchovního rádce - staršího kněze. Také jsem jezdila na akce pro mladé. Na jedné z těchto akcí jsem se jen tak mezi řečí knězi, který pobyt vedl zmínila, že přemýšlím o svém povolání. Když jsem to vypadlo, byla jsem sama překvapená. Vždyť to bylo poprvé, co jsem jasně formulovala problém, do té doby jsem sama netušila, co se to se mnou děje. A tak jsem měla s otcem rozhovor. Najednou jsem zjistila, že moje povolání není manželství, jak jsem si myslela, nebo spíš, jak jsem to automaticky brala. A začala jsem uvažovat o zasvěceném životě. Což byl další gól. Do té doby jsem si o řeholnicích myslela asi toto: "No, když se Vám to tak líbí, tak si tam jděte, ale mě by tam nidko nedostal ani párem koní." Prostě člověk míní... A tak jsem se začala zajímat o řeholní řády a jejich život. Od svého duchovního rádce jsem získala kontakt na františkánky a navštívila jsem je. Měla jsem i možnost poznat trochu jejich život v komunitě, ale zjistila jsem, že to není nic pro mě. Připadala jsem si jako ve vězení. A tak jsem se začala dál rozhlížet kolem sebe. Koupila jsem si knížku o řádech, jenže vždycky jsem narazila na překážky. Nesnesla bych nosit hábit a být zavřená celý život na jednom místě, to bych asi taky nedokázala. A tak jsem začala přemýšlet o třetím řádu. Jenže, kam? Těch možností bylo tolik. Jak zjistit kam mám jít? V té době jsem se hodně modlila k Bohu a prosila jsem Jej o pomoc. Nakonec jsem usoudila, že rozhodně ne do žádné komunity, ale do nějakého "konzervativního" třetího řádu. Běžela léta a nic se nedělo. Knížku o řádech jsem založila do poličky a jen občas jsem si vzpomněla, že ještě něco hledám. Cítila jsem velký smutek, že můj život je jaksi neúplný a já pořád nic nevím. Prostě jsem to vzdala. Až letos v únoru nastal obrat. Od kamarádky mi přišla pozvánka na akci v Miles Jesu - výlet na Pálavu. I u nich jsem se kdysi byla informovat a tuto možnost jsem zavrhla. A tak jsem si řekla, že na ten výlet spojený s duchovním programem pojedu. Aspoň se dostanu ven z Brna. A tak jsem jela. Vyprávěli také o své komunitě a o jejich "třetím řádu" - vinkulum. Moc se mi to líbilo a ještě doma jsem přemýšlela, jak to bylo pěkné. V noci jsem pak nemohla usnout a byla jsem pořád myšlenkami na výletě. A najednou jsem slyšela hlas: "Půjdeš k Miles Jesu a řekneš jim, že chceš vstoupit do vinkulum!" Byla jsem překvapená, ale protože s Bohem se nediskutuje, tak jsem šla k Miles Jesu na návštěvu. A jak to vypadá dnes? Podala jsem žádost o vstup do vinkulum a už netrpělivě čekám, až mi uběhne zkušební rok a já budu přijata. Získala jsem novou - duchovní rodinu a spoustu milostí od Boha.