Po úspěšném zvládnutí potřebných zkoušek se přede mnou otevřely brány letních prázdnin. Na Pohansku u Břeclavi, v místě opředeném historií našich slovanských předků, jsem trávila sluneční červencové dny na archeologickém výzkumu a plnými doušky vychutnávala ty překrásné chvíle. 

Při svém srpnovém návratu na magické Pohansko jsem netušila, že pouhý týden po příjezdu jej budu opouštět, abych s Božím vedením nalezla své životní poslání, avšak za smutných těžkých událostí, jež postihly krutě malebné krajiny mé rodné země. Sobotní noc z 10. na 11. srpna jsme viděli zářné hvězdné nebe naposledy. Od neděle pluly oblohou jen šedá mračna. Večer se spustil déšť a pršelo nepřetržitě, jako by deště nebralo konce. 

Pracovní týden jsem začala prací v laboratoři, společně s dvěma studentkami. Zapnutý rozhlas naladěný na frekvenci Českého rozhlasu-Radiožurnálu nás informoval o stoupajících hladinách řek na většině území Čech i na Moravě. Nejprve se hovořilo o vodě dvacetileté, druhý den dopoledne o vodě padesátileté a odpoledne  se již mluvilo o vodě více jak stoleté. Pytle s pískem už mnohde nepostačovaly a evakuace osob byla jediným možným bodem záchrany lidských životů. Co se odehrávalo dále, jste sami ve zprávách či v novinách a nebo bohužel na vlastní oči viděli. Ve středu jsme poprvé zahlédli slunce, déšť ustal, ve čtvrtek se na nás slunko již opět usmívalo a voda rozbouřených řek, které místy vytvořily celá jezera, počala opadávat. Masmédii jsme byli vyzýváni, zda pokud nějak můžeme bychom nemohli pomoci lidem v postižených oblastech. Stejně jako všem, kteří o povodních věděli, svíralo se 
mi srdce. Bez váhání jsem byla rozhodnuta podat pomocnou ruku. 

20.-24.8. jsem se jako dobrovolnice účastnila likvidace následků škod v Dobřichovicích, jen kousek za Prahou směrem na Beroun, kam jsme pod záštitou Diecézní katolické charity Hradec Králové vyjížděli v úterý dopoledne dvěma autobusy. Vezli jsme i pomoc humanitární. V obci Dobřichovice, pohádkové krajině středních Čech, jsem strávila nejpůsobivější chvíle svého života. Již při odjezdu z Hradce Králové jsem cítila, k čemu mě Bůh povolává. 

Na místě se  vše jen utvrdilo. Otevřená náruč radosti lidí, kterým jsme přijeli pomoci, bylo krásné naplnění mé touhy pomáhat lidem. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu potřebuje. S každičkým kouskem práce, s každým slovem, kterým jsem s lidmi promlouvala, jsem cítila hloubku lásky, kterou mi Bůh dává, abych já ji rozdávala těm, kteří po ní tolik touží. Škody, které rozbouřená Berounka napáchala, jsou slovy nepopsatelné. Práce nás čekala fyzicky náročná, troufám si i říci, že pro mnohé vyčerpávající. Avšak na tom přece nezáleží. Vždyť ti, kteří již v úterý našeho příjezdu šestý den uklízeli,  byli daleko vyčerpanější. Množství práce, kterou jsem já sama vykonala, by se vešlo asi jen tak za nehet, ale to přece nehrálo roli. Naši bližní, kteří  utrpěli, nám děkovali i za tu nejmenší pomoc, kterou jsme jim poskytli. 

Viděli, že někdo zvenku má o ně zájem a nepřestali nám děkovat. A to se v těch chvílích stalo tím nejdůležitějším. Bezmezné Díky patří všem záchranářům, hasičům, zdravotníkům, vojákům, dobrovolníkům a všem, kteří jakkoliv neváhali podat  pomocnou ruku a nabídnout ji těm, kteří pomoc tolik potřebovali. Díky patří těm, co přinášeli a dosud přinášejí materiální i finanční pomoc do charitativních sdružení. A jak jsem na vlastní oči viděla například v Diecézní a oblastní brněnské charitě, díky Bohu takových lidí neubývá. Soudržnost a solidarita, která mezi postiženými a dobrovolníky panovala, mě jen utvrdila ve vědomí, že v každém z  nás je obrovský kus potřebného dobra a soucítění s druhými. 

A přece o to nás Pán žádá. Stejně jako nám ukazuje, abychom v životě nelpěli příliš na materiálnu, neboť majetek a peníze jsou pomíjivé. Přijde nějaká katastrofa, a nemusí se jednat o velkou vodu a i největší boháč bude rád, zachrání-li si holý život. Právě velkorysost a pomoc smývají naše hříchy a přibližují 
nás Bohu. Každý z těch, koho potkáváme na svých poutích životem, je náš bližní. Každému bychom měli zůstávat nápomocni. A nezáleží, zda věříme či ne. Milujeme-li lidi, milujeme Boha,  neboť On je v každém z nás. Zakládat si na své víře, a přesto neprokazovat milosrdenství a lásku, není cesta, kterou nás Pán  vede. 

Ať je Boží vůle a cesty k ní pro každého člověka jakákoliv,  prokážeme-li opravdovou lásku, sloužíme Bohu. Ublížíme-li druhému, ublížíme Bohu i sobě. Pokud se nám nedaří naslouchat Božímu volání a tápeme ve svém životním poslání,  neznamená to, že přestaneme dodržovat přikázání o lásce k bližnímu. Jsme-li neupřímní k druhým, jsme neupřímní i sami k sobě. Odmítáme-li pomoci druhému, oddalujeme se od Boha. A my přece byli stvořeni z lásky, pro lásku. Hleďme na milosrdného Samařana. Kolik z nás se mu jen trochu v jednání podobá? A přece je to tak snadné - stačí jen zeptat se: Smím Vám pomoci ?