Pro dospělého křesťana je nutné, aby znal prameny křesťanského učení. K povšimnutí jsou zejména následující texty:

Zatímco "Lumen Gentium" (1962) mluví o manželství jako svátosti, popisuje "Gaudium et Spes" (1965) co manželství je, jaké místo přísluší lásce a jaký je vzájemný poměr mezi láskou a plodností. Koncilní otcové přitom již nepřistoupili na starý způsob popisu a s tím spojený spor o první a druhý "účel" manželství, ale přirozeně i oni čerpali z biblických pramenů a tradice. Lze také říci: oddělili plevy mylných vlivů od pšenice autentické křesťanské tradice. Tím také uzavřeli vývoj, který byl D.v. Hildebrandem započat a koncilu předcházel. Teprve nyní, na konci tohoto dění je jasné, co je křesťanské učení o lásce a manželství a co jím nen í.

Jak dlouho vůbec byla tato otázka tématem diskusí, tak dlouho Církev odmítala v dřívějších prohlášeních bránění početí jako nemorální. Když ale zásluhou práce Klause a Ogina vešel ve známost cyklus ženy s plodnými a neplodnými dny, naskytla se otázka, zda bychom nemohli tyto poznatky využít pro stanovení počtu dětí. Proti několika hlasům, které motivu plození přikládaly výjimečný význam, odpověděl Pius XI. ve své encyklice " C asti connubii" (1930) jasným ANO (37). V 60 letech byl vyvinut prostředek, takzvaná "AntiBaby-Pille. Mnoho křesťanů se ptalo, zda by, vzhledem k těmto novým danostem, nebyla vhodná jiná odpověď na tento problém. Pavel VI. ustanovil komisi, která měl a tuto otázku přezkoumat. Tím se však nemohl zříci své vlastní zodpovědnosti a jako papež tedy rozhodl sám encyklikou "Humanae Vitae". Základní výpověď zní: jakékoliv manipulační oddělení aktu lásky od plození je nemorální, a to zcela bez ohledu n a způsob, jakým je prováděno. Encyklika se skutečně stala, jak předpověděl Hildebrand, "znamením", kterému se bude odporovat. Můžeme říci: až do dnešního dne. Přesto dnes porozumění pro ni roste.

Kvůli určitým nejasnostem vydala Kongregace pro víru spis o některých otázkách sexuální etiky. Šlo přitom o nemanželský styk, sebeukájení a homosexualitu. Jasně bylo konstatováno: jakkoliv jsou tyto tři jmenované způsoby jednání rozdílné, podle nauky církve jsou (každý s v ým způsobem) nepřípustné.

Největší význam pro morální teologii a pastoraci církve má spis "Familiaris consortio". Papež v něm shrnuje nauku církve o lásce, manželství a rodině ve velké syntéze a pojednává při tom o jednotlivých bolestných otázkách pastorace.

Tento dokument je teologickým rozjímání o ženě ve světle Písma svatého a učení církve. S dobrým svědomím to můžeme chápat alespoň jako část katolické odpovědi na otázky feministů. Zdá se ovšem, jakoby jeho dosah lidem stále ještě nedocházel!

Se svým zvláštním nadáním pro biblicko - teologické rozjímání, objasňuje papež v těchto takzvaných "středečních promluvách" probíhajících po čtyři léta, křesťanskou nauku o manželství. Čtenář při tom bude překvapen, co všechno je obsaženo v textech Bible a jak je v souladu s křesťanskou naukou.

V roce 1978 se narodilo takzvané první "dítě ze zkumavky". Opět vyvstala otázka, zda tento postup, který se pro bezdětné rodiče jeví tak dobrý, může být církví schválen. Po důkladném studiu přišla odpověď církve: Ne, tato metoda je nepřijatelná.

Přirozeně obsahuje i katechismus svým způsobem souhrn učení. Činí to především tím, že cituje rozhodující teze různých dokumentů. Tímto způsobem také pomáhá k nalezení originálních textů.

Tato encyklika se týká otázky manželské morálky jen nepřímo. Odmítá totiž etickou teorii takzvaného uvážení dobra, která říká, že neexistují žádné stále platné příkazy Boží a mravní hodnota toho, co se v jednotlivém případě koná, závisí pouze na situaci. Kdyby bylo správné toto pojetí, tak by přirozeně platilo i pro oblast sexuality.

Stěžejní bod hlásání Jana Pavla II. spočívá na rodině, od které očekává rozhodující příspěvek k nové evangelizaci světa. Proto napsal papež v roce 1994 - v Mezinárodním roce rodiny dopis všem rodinám, ve kterém vysvětluje nauku církve a to jako kulturu lásky.