Z tohoto pohledu lásky plynou pro partnerství všeobecně a pro sexuální setkání zvláště, některá důležitá pravidla, která se Církev snaží zprostředkovat lidem.

Co je láska? Na tuto otázku už byly vysloveny nejrůznější odpovědi.
Na základě špatných zkušeností se o lásce vyjadřovali negativně mnohdy i tak velcí lidé jako například Lev Tolstoj. Jiní zapomněli rozlišovat mezi formami hříchu a pravou láskou, nebo hodnotili lásku ve jménu špatných náboženských nebo filosofických teorií (jako např. sekta Máního, podle které m ateria byla princip zla), a proto manželství podceňovali.

Na tyto bludy může člověk jakožto katolík říci jen toto: láska přichází od Boha a - jak učí Tomáš Akvinský - bez hříchu by byla ještě více obšťastňující. Co je ale láska skutečně? Neexistuje žádná definice, ale můžeme říci, co k lásce patří: Podle Hildebranda, jenž byl svými přáteli nazýván "doktor amoris" (učenec lásky), je láska především odpověď na všechno dobré
a krásné, co druhého činí tím, čím je - odpovědí na jedinečnost milovan é ho, jak ho Bůh stvořil. Stejně odpovídá i Dostojevskij: "Milovat nějakého člověka znamená: Vidět ho tak, jak ho Bůh zamýšlel." Milující říká milovanému niterné slovo: "Dobře, že jsi!" Takto se pokouší J. Pieper, velký katolický filosof vyjádřit stav věcí (21). Opět trochu jinak formuluje odpověď A. Schnitzler: "Milovat znamená být na světě pro někoho jiného" (22). Dalo by se také říci: všichni velcí filosofové, básníci a teologové jsou konečně zajedno! K lásce patří touha po sjednocení stejně tak jako touha prokazovat tomu druhému dobro. Láska je vydání se milovanému, vyvádí z kruhu vlastních zájmů a otvírá srdce pro druhého. Proto také láska činí člověka zranitelným. Láska je pramenem šťastného bytí.
    Lásku můžeme také popsat podle jejích vlastností jak je vyjmenovává svatý apoštol Pavel: "Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá." (23)

Pavel jistě nemyslel v první řadě na manželskou lásku, ale všechno, co říká, se přesně hodí k manželské lásce. Samozřejmě má před očima lásku, která prošla školou evangelia a té jsou schopni jen ti lidé, kteří se modlí a žijí ve spojení s Kristem.

Nestačí, aby žena svého muže jen poslouchala, ale oba se mají sobě navzájem podřizovat. U obojího podřizování se jde o to, chovat se podle zákonitostí lásky, které způsobují, že jeden druhému naslouchá a řídí se podle jeho přání.
    Ve svém spise o důstojnosti ženy a v jedné své takzvané "středeční promluvě" o teologii těla a lásky odstranil Jan Pavel II. dvě stará nedorozumění, která v průběhu dějin přineslo ženám mnoho utrpení:
    První se vztahuje ke zprávě o pádu do hříchu, kde Bůh říká Evě: "Muž bude nad tebou vládnout,jako důsledek tvé viny." Ale Bůh neříká, že muž má nad tebou vládnout jako pán nad otrokyní, nebo jako otec nad nedospělým dítětem, vysvětluje papež. Jinými slovy - biblické místo není žádné ospravedlnění mužské domýšlivosti. Nedává pravdu vládě mužů nad ženami, ale předvídá ji jako smutný následek hř íchu.

Druhé nedorozumění se objevuje u svatého apoštola Pavla, když mluví o "podřízenosti" žen. Ale toto podřízení, říká papež a může se také odvolávat na apoštola Pavla, "není jednostranné, ale oboustranné". A pokračuje - vědomí této vzájemnosti si "musí učinit cestu do srdce a svědomí, do jednání a zvyků" (24)! Tento pohled může zdůvodnit odvoláním se na svatého Ambrože: "Ty nejsi její pán", píše tento biskup již ve čtvrtém století po Kr., "ale její muž. Není ti dána jako otrokyně, ale jako manželka" (25).
    To je ovšem možné teprve v nové, křesťanské lásce, když se manželé naučili navzájem se milovat jako Kristus svoji Církev a stejně tak opačně, jak Církev miluje Krista! Někdo by však mohl namítat, že Kristus je přece hlavou církve. Správně, ale Kristus řekl, že nepřišel aby vládnul, ale aby sloužil. Také když Pavel říká mužům, aby své ženy milovali tak jako Kristus svou Církev, pamatuje přitom zároveň na způsob této lásky: Kristus se obětoval pro Církev! Vyvozo v at nějaké bezcitné panování z této myšlenky, znamená apoštolu Pavlovi vůbec neporozumět! (26)
    Muž a žena - jako Kristus a Církev! Člověk by si skoro nedovolil takové srovnání, kdyby to Pavel nebyl napsal, a sice -jak křesťané věří - pod vlivem Ducha svatého. Jaký je to obraz! Člověk by měl před ním v duchu zůstat stát a rozjímat o tom a současně, stále znovu myslet na svého partnera a říkat si: Tak bych měl já milovat svoji ženu - svého muže. To není žádný přehnaný požadavek, stejně jako J ežíšova slova - "Milujte se navzájem jako jsem já miloval vás!" - jsou hvězdou, která nám ukazuje směr a za kterou my hříšníci putujeme, sice jako ochrnutí na pojízdném vozíku, ale postrkováni a vedeni Duchem svatým.

Pravá láska je něžná a něžnost je mnohem víc, než "sexuální stimulace" nebo sexuální zkušenost. Co je to polibek? Nestačí anatomický popis svalových partií a jejich aktivitě při polibku. Vysvětlení nám poskytne spíše následující popis. Při polibku se pokládají rty na rty k vyjádření náklonnosti, již má duše k tomu druhému, aby oba splynuli v jedno. Po čem touží lidé, kteří se navzájem milují? Skutečně především po sexu a orgasmu? Nebo po tom, "kdy se má duše vlije do jeho srdc e a kdy se jeho srdce vlije do mé duše, kdy budeme blažení, sjednocení a nerozdělitelní a budeme společně žít?" Není snad tato odpověď lidštější a tedy přesnější, i když dnešní řeči příliš neodpovídá?

Mnozí budou překvapeni, že tento popis polibku a touhy po bezpečí, teplu a blízkosti je starý 300 let a pochází z pera jednoho biskupa - totiž Františka Saleského, kterému Církev dala čestný titul "Učitel církve".
    Co platí pro polibek a jiné něžnosti, platí určitě také pro manželské objetí. Podle vnitřního prožívání by mělo být vrcholem něžnosti, říká katolický filozof D. von Hildebrand, který se jako žádný jiný zabývá zázrakem lásky. Tím také ukázal cestu dalšímu vývoji církevní nauky.
    Co si vlastně myslí Církev o manželském sjednocení? Je nedůvěřivá? Nechce lidem něco dopřát? V žádném případě! Jan Pavel II. píše: "Muž nachází v prvním oblažujícím setkání ženu a ona nachází jeho. Tímto způsobem ji skutečně vnitřně přijímá a ona přijímá jeho tak, jak to bylo Stvořitelem kvůli n i m chtěno. Tak jsou oba formováni do tajemství Božího obrazu skrze své ženství - mužství" (27). Právě zde, v tomto intimním setkání lásky nemůže nikdo připouštět žádné pomyšlení na výkon, žádný nárok na konzum a v žádném případě vůli k sebepotvrzení. Také v sexuálním spojení zůstává ten druhý osobou a partnerem a nesmí se stát nějakým prostředkem, dokonce snad vyměnitelným, pomocí kterého mohou být uspokojeny vlastní potřeby. Důležité je vidět druhého stále očima lásky, citlivě a otevřeně pro j e ho vnímání, potřeby, jeho život. Jen skrze lásku můžeme také u svatého Pavla rozumět pojmu manželská povinnost, která se prakticky chápe jako povinnost lásky.

Když je láska hnacím motorem a duší manželského objetí, nemusíme mluvit "o manželské povinnosti". Nebo ještě přesněji řečeno - existuje povinnost tělesné lásky, kterou Pavel připomíná blouznivým lidem. Povinnosti lásky však nelze v pravém slova smyslu přirovnat například k povinnosti platit daně. Konečně také můžeme mluvit o povinnos t i matky nebo otce živit dítě, hrát si
s ním. Ale která matka, který otec to nazývá svou povinností ve vlastním slova smyslu, tak jak slovo povinnost běžně používáme.
    Protože manželská povinnost je povinností lásky, přestává, jestliže se manželské setkání stane jen uspokojováním pudů. Opilý muž, který požaduje manželské plnění povinnosti se nesmí odvolávat na svatého Pavla!

Již Aristoteles učí: Nemá to smysl ptát se na hodnoty či nehodnoty "rozkoše". Rozhodující spíše je, na co má každý chuť. Chuť na dobré je dobré, chuť na zlo je zlé. Použito pro "pohlavní chuť" to znamená: je dobrá, když odpovídá smyslu stvoření a je ve službě lásky. A je zlá (v mnoha stupních), když to nedělá. Jak je vidět: Nemůžeme mluvit o tom, zda je rozkoš dobrá nebo špatná bez toho, abychom si ujasnili, po čem člověk vlastně touží. Stejně tak nehodnotíme oheň sám o sobě, neboť je dobrý, když hoří v kamnech a ohřívá, a je špatný, když spálí dům.

Podle Tomáše Akvinského by byl a v ráji - tak jako všechno ostatní - smyslná rozkoš ještě krásnější než ve světě poznamenaném hříchem, a to z následujícího důvodu: To, čím měl člověk být podle Božího záměru, by se v ráji dokonale naplnilo. To by platilo také pro manželské objetí v lásce, radost srdce a rozkoš těla.
    Tomáš jde ještě o krok dál. Kdo rozkoš odmítá jako takovou, takže je vůči rozkoším nepřátelský, ten hřeší! Z toho plyne: smyslná radost zamilovaného partnera je nejen dovolena, ale patří k lidské lásce! Není, jak si mnozí myslí, ospravedlněna některými přednostmi, jako například plození dětí.
    Špatná je jen izolovaná, chlípná, požitkářská touha, která toho druhého používá jako prostředek vlastního uspokojení. Obrovská propast leží mezi egoistickou chutí "mít rozkoš s někým" a touhou po milovaném partnerovi, mezi Donem Giovanni na straně jedné, a Romeem a Julií, kteří hynou nedočkavostí.

"My jsme přece děti svatého a nemůžeme k sobě přicházet jako pohané, kteří neznají Boha" (28), píše se v krásném vyprávění o Tobiášovi a jeho ženě ve Starém zákoně. Může to znít pozoruhodně: Také pohlavní spojení manželů potřebuje cudnost. Důvod pro to byl už vysloven: Láska je, jak to vyjadřuje Jan Pavel II., zasazena do člověka ohrož e ného vášněmi. Sílu lásky, která se však brání tomu, aby se sexuální řeč těla stala falešnou, nazývá Církev "cudnost".
    Manželská láska potřebuje cudnost jako ochranu a obranný systém, aby láska mohla zůstat láskou. Sexuální touha, která se odpoutá od lásky, je vždy pro oba znehodnocující.
    V této souvislosti se dá ostatně také dobře vysvětlit, co je to stud a jak se dotýká sexuální sféry. Nemá nic společného s prudérií a jejím narušeným vztahem k vlastnímu tělu a tělu druhého. Stud je mnohem víc pozornost člověka, který se nechce stát objektem zlé a neslušné vášně a na druhé straně je natolik taktní, že smyslové žádosti druhých zbytečně nedráždí.

Kdo toto pochopil, pochopí také, že stud může být ze dvou důvodů více či méně přebytečný jenom tehdy, když situace zcela vyloučí téma žádostivosti - jak je tomu zpravidla při lékařském vyšetření. A studu není třeba také v případě, kde vztah lidí ovládá láska. Stud může ustoupit do pozadí a udělat místo samozřejmé důvěře. Skrze lásku se n a hota promění z pokořujícího odhalení
ve zjevení! Tak to vidí Shakespeare (29), který rozuměl lásce více než mnozí, kteří o lásce tolik mluví.
    K pravdivému manželskému spojení také patří - přirozenost muže a ženy - brát tak, jak je Bůh stvořil. Jiné formy zdánlivého sjednocení mohou mít určité sexuální kouzlo, které ostatně může být viděno jedním z partnerů kriticky - ale nejsou (nehledě na jeho případnou sterilitu) výrazem lásky a nejsou skutečným sjednocením. Proto, a ne z nějakých zdravotních d ůvodů odmítá Církev takovéto spojení.

K touze každého milujícího patří nikdy neztratit svou lásku. Beethoven věnoval svého Fidelia oslavě manželské lásky. Poté co Leonora velkým nasazením osvobodila svého muže, ptá se jí otřeseně:" Co jsi pro mě udělala?" Ona dává klasickou odpověď lásky: "Nic", protože milujícímu připadá každá oběť nepatrná.

a) Utrpení nevěrnosti
    Přelstěný manžel na straně jedné a podvedená žena na straně druhé, mohou být stále aktuálním tématem pro veselohry v divadle, ale ve skutečnosti života je nevěrnost určitým druhem vnitřní smrti a původem nejhoršího duševního utrpení, které se často projeví i tělesným onemocněním. Co by mohlo bolet víc, než právě zranění a zklamání tam, kde člověk doufal v bezpečný úkryt? Nejen v románech, ale také ve skutečném životě se lidé z důvodu zničené lásky dostali duševně na dno a dlouho se zabývali myšlenkou sebevraždy. Válka pohlaví - to znamená pohrdání mnohých mužů ženami a agresivita mnohých emancipovaných žen - není často nic jiného, než reflexe zrazené lásky.
    V lásce je člověk jako rostlina, kterou nemůžeme podle libosti přesazovat. I když přežije, trvá dlouho než zakoření, vzpamatuje se ze zranění a vydá květy.

b) Důvody nevěrnosti
    Ovš em není nevěrnost jako nevěrnost, neboť důvody a tím i vina mohou být velmi různé:
Může to být třeba "hloupá příležitost" v rámci služební cesty, kterou už ten dotyčný druhého dne lituje a nechápe, jak to mohl udělat. Na druhém konci možností stojí velká nenaplněná láska, jak o tom mluví sága o Tristanovi a Izoldě, nebo láska milujících se v "Saténovém střevíčku" od P. Claudela. Takové příběhy vypráví také Bible:

- Dva starší muži činí nátlak na Zuzanu a jejich motiv není nic jiného, než zlý chtíč, chlípnost a pýcha.
- Nebo na egyptském královském dvoře chce žena Putifara svést Josefa, ale ten se brání s neuvěřitelnou odvahou. Na to ho obviní a on je nevinně uvržen do vězení (30)!
- Oproti tomu v příběhu krále Davida je na začátku obyčejná touha, která na konci dala vzrůst pravé lásce. Přes vraždu, které se David dopustí, aby svoji nevěrnost utajil, miluje skutečně tuto ženu. Kdyby svůj hřích skrýval a nekonal pokání, jeho láska by stěží měla nějaké trvání. Že dokonce o pravdová láska byla příčinou hříchu - přesně vzato jenom jakýmsi popudem a ne přímou příčinou! - ukazuje nám nerozdělitelnou jednotu světla a stínu v srdci člověka a patří k lidské tragice. Je to bolestná zkušenost, kterou nemůžeme zamlčet.

c) Dva biblické příklady
    Jeden z příběhů, které se nás v evangeliu nejvíce dotýkají, je setkání Ježíše s cizoložnicí. Evangelista Jan nám nevypráví, jak k tomu došlo. Byla jenom lehkomyslná? Můžeme toto vyprávění pochopit také takto: Možná ji její muž už dlouho zanedbával, možná sám podváděl. Ale nyní se setkala s jiným mužem.

Poprvé se cítí skutečně milována a nemůže obstát v tomto pokušení. Vydá se mu, ale oba jsou odhaleni, a ona je lidmi, jejichž dvojitou morálku zná, předvedena před Ježíše! On, muž, který byl přistižen s ní, hledá vzdálené útočiště a typicky zůstane jenom žena v rukou posmívajících se lidí. Nyní má panický strach z toho, co by se mohlo stát - až do okamžiku, ve kterém muži se svými kameny nevydrží pohled na Ježí š e a jeden po druhém pustí své kameny na zem a vytratí se. Ona už nikdy nezapomene větu, která ochromila ruce těchto lidí: "Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem." Snad tato slova i některé z nich obrátila. A nemohlo tomu být jinak, než že Ježíš nakonec zůstává se ženou sám a nyní, už bez tohoto zvědavého publika ji oslovuje. Ani on ji neodsuzuje. Trpělivě jí dodává odvahu k novému začátku ve věrnosti. Podobně a přece úplně jinak probíhá setkání Ježíše se ženou u studny Jakubovy. Ježíš ví, že není žádná obyčejná žena, neboť už měla pět mužů a ten, který s ní žije nyní, není její muž. Také zde se nedozvíme víc o jejím životě. Proč tak žije? Která zklamání a zranění už prožila? Odkud jsou její zklamání? Byla tak neklidná, že nemohla zůstat věrná, nebo byla svými muži vždy propuštěna? Tak, jako vždy, Ježíš ví o tomto zraněném bodě v jejím životě, ale nepokořuje ji. Začne s ní rozhovor o Bohu, který je mnohem důležitější, než její rozličné příběhy s muži. Pořádek do jejího života při c hází od Boha a ne obráceně.
    Je mnoho důvodů, proč si lidé jsou navzájem nevěrní. Nevěrnost není nikdy nevinná. A to ani tehdy, když onen krok stranou zůstane skryt
a dokonce ani tehdy, když by mohl být sice bolestným, ale novým začátkem. Nevěrnost je často začátek konce a i když manželství zůstane uchováno, málokdy se vrátí velká oblažující láska.

d) Ochrana a ohrožení
    Co může člověk dělat, aby zachoval věrnost? Nejjistější ochrana je láska samotná: Pokud je čilá a živá a člověk nepřipustí, aby nepozorovaně vymizelo, mnoho "malých" životních znamení lásky, které jsou tak důležité, je nějaká nevěrnost prakticky vyloučena. Nebezpečná je prázdnota, frustrace, nevyřešené konflikty s jejich zraněními, chlad izolace a ztráta roz h ovoru nebo řeči.

Když milovat znamená "Dobře, že jsi", pak protiklad znamená "Škoda, že jsi", nebo "Ty nejsi k ničemu". To je nejhorší potupa lásky. Staromódně vyjádřeno: Předpokladem lásky je vždy hluboká bázeň před Božím znamením na čele toho druhého! Láska se také nemůže udržet, když se začnou znevažovat dary toho druhého. Jednoduše řečeno: Člověka, který je tělem i duší učitel, nemůžeme urazit jinak, než když mu řekneme, že je špatný učitel!
    Když potom přijde jiný partner, který rozdává teplo, porozumění a uznání, roste nebezpečí nevěry. Ale pak tuto smyslovou nevěrnost předcházela jiná - duchovní, kterou jsou vinni oba, i když konkrétní akt nevěry učinil jen jeden.

e) Bůh je garant věrnosti
    Také v tomto bodě se více ukazuje důležitost lásky ve vztahu k Bohu: Kdo může žít bez lásky? Když je ale Bůh dokonce i v nouzi manželského osamocení stále největší a první láskou člověka, pak lze vydržet i takové manželství, které se stalo křížem!
    Taková situace je možná v obou směrech: pro toho, kdo ztratil srdce svého manželského partnera a pro toho, kdo miluje někoho jiného. Toto hluboké utrpení jedné ženy představil libanonský básník Khalil Gibran: Jedna žena byla svým otcem provdána za muže, kterého nemilovala . Řekla: "Vážím si svého muže svým rozumem, respektuji ho svým srdcem, ctím ho svou duší, ale" , pokračuje nešťastná žena, "je to něco, co musím v sobě zadržovat", něco, co je odtaženo od svobodné vůle (31).
    V mnoha případech, i když ne vždy, je zde šance ještě jednou se navzájem najít. Člověk by se jí měl chopit i tehdy, když toho druhého nenajde tam, kde ho zanechal.

I někteří svatí (jako například svatá Kateřina ze Ženevy) prožili takovýto osud. Šli cestou věrnosti a jejich láska se ukázala silnější než nevěrnost jejich partnera. I tato láska nás upomíná na Boha, který se ujímá svého lidu, jenž ho neustále opouští. Z tohoto důvodu je Bůh garantem věrnosti: Žít bez Boha je mučení a, jak říká Dostojevskij, ateista je člověk bez k lidu. Není souvislost mezi bezbožností a nepokojem sexuality, neklidem tolika lidí, jež jsou neustále kamsi hnáni?
    Neustále nám to ukazuje příběh v Bibli o pádu do hříchu: Narušený vztah k Bohu vede také k narušení manželského vztahu Adama a Evy. Svoji nahotu shledávají jako ponížení a mají potřebu se zakrýt a o něco později - v rozhovoru s Bohem o tom co učinili - muž obviňuje ženu. Právě tu ženu, nad kterou před chvílí tak jásal!

f) Věrnost a nevěra - příběh o síti
    Ne každá nevěra musí vést ke katastrofě. Vše může být velmi bolestivé a těžké a přesto může láska boj s nevěrností partnera vyhrát. K tomu je sice zapotřebí čas a sílu, jako při zápase člověka
s těžkou nemocí, ale tento zápas je možné vyhrát.
    Werner Bergnbroen vypravuje na toto téma příběh, který bychom si neměli představovat jen jako útěšný a povznášející a tím vzdálený životu: Jedna žena je chycena při cizoložství s cizincem a je podle zákona svého lidu odsouzena k tomu, aby byla vržena ze skály. Ale její m už, který ji miluje, uplete před jejím hrozným odsouzením velkou síť, aby ji mohl chytit až bude zákon vyplněn do posledního písmene a ona bude svržena ze skály. Když přežije, může zůstat na živu a začne nový příběh jejich lásky. Možná, že ne vždy, a l e určitě častěji, než bychom si mysleli, je možno zhotovit takovou síť.

g) Pravidla rozumnosti.

Ať nám to zní příjemně nebo ne, od doby pádu do hříchu musí člověk bojovat o svou lásku proti různým pokušením. Kdo chce zůstat věrným, musí zachovávat určitá pravidla, která se mnohdy mohou zdát jako obtěžující - snad také v pohledu na svou zcela osobní pokušitelnost v určitých situacích, o kterých ví jen on. Takováto pravidla mají přirozeně vyvinuty všechny národy. Přitom bylo a stále trvá jisté p řehánění v jednom nebo druhém směru, které je jaksi odvislé od pohledu na sexuality a zvláště od postavení ženy ve společnosti. Člověk by zde mohl myslet třeba na otázky módy, nebo na předpisy týkající se koupání a na jejich platnost dříve a dnes. Nezřídka ukazují takovéto společenské konvence na dvojí morálku, která byla shovívavější vůči mužům. Avšak kriticky viděno - vždycky v ní bylo pravdivé jádro.
    Důležitější než vnější pravidla chování, jsou, jako u všech otázek, které člověka zasáhnou uvnitř, vnitřní zákony lásky. Protože nevěra, která jako každý jiný hřích, začíná v srdci, vyžaduje se určité zvláštní ovládání myšlenek. "Každý, kdo se s žádostivostí dívá na ženu" by měl mít na paměti, že "ve svém srdci s ní už zcizoložil", říká Ježíš a každý ví jak je to pravdivé.
    Je známo, že existují názory - a někde i státně uznané programy sexuální výchovy, které hlásají, že je dovoleno v myšlenkách, při sledování videofilmů, nebo v rámci her dělat všechno, co člověka baví. Nedovolené je jen to, při čem by se mohly zplodit nechtěné děti, rozšířit nějaká nemoc, nebo se dostat do konfliktu se zákonem. Ve všem ostatním usilují kruhy, které zastávají tyto názory, o sestavování co nejliberálnějších zákonů - což je zneuži tí nádherného pojmu svobody.

Takové programy jsou však v rozporu se základními zkušenostmi lidí se sebou samými. Když například někdo sní o sexuálním násilí a pak se s touto touhou dívá na film, kde se toto násilí uskutečňuje, je to mnohdy jen otázka příležitosti, kdy se sám dopustí činu.

7. Každodenní cesta k novému začátku a zpověď
    Láska ovšem není ohrožena jen nevěrností, ale mnohem více a často nezávisle na ní každodenním zklamáním: Jednou nějaká bezohlednost, jindy špatné slovo nebo vzrušená výměna názorů, někdy ledové mlčení a nebo jakékoli jiné zlé chování. Krátce řečeno - pýcha, ješitnost, egoismus a všechny jiné špatné pozice, špatné vlastnosti, které lidské srdce zná, jsou v manželství přirozeně přítomny a ohrožují l á sku. Především také proto, že nepřítomnost lásky tam, kde ji očekáváme, bolí nejvíce.

Proto se manželství může zdařit jenom tehdy, když v něm má své místo sebeočišťování skrze lítost, přiznání vin na jedné straně, a opravdové odpuštění na straně druhé. Je to jakási mezilidská, nebo manželská forma zpovědi, při níž každý je jednou zpovědníkem a podruhé tím, kdo se zpovídá.
I když se nejedná o svátost v pravém slova smyslu, jistě na ní spočívá Boží požehnání!
    V tomto případě je na tom lépe věřící člověk. Ten totiž stále znovu zakouší, jak je sám závislý na Božím milosrdenství a tím je pro něj snadnější odpustit někomu jinému.
    Aby Bůh lidem pomohl v tomto těžkém, ale skutečně nutném úkolu, daroval církvi svátost smíření. Kdo se spolehne na tento proces obnovy a koná ho tak, jak má, nejen že si všimne, že způsob překonání viny odpovídá naší přirozenosti, ale bezprostředně přitom zažívá, co je smíření a jak se může zdařit:
    Napřed se člověk musí naučit poznávat své chyby a tento trpký poznatek vydržet. Musí si umět přiznat: Přes všechny polehčující okolnosti, jsem byl
a zůstávám zodpovědný za své jednání a tam a tam jsem jednal špatně.
    Obtížný, ale zvláště osvobozující je druhý krok, který je požadován od toho kdo se zpovídá.
O svých hříších nemá jen přemýšlet ve skrytosti svého srdce a nebo jen paušálně a všeobecně přiznat svoji vinu (například slovy "ano, jsem hříšník jako i milióny ostatních"). Takto se totiž schovává do nepřehledného množství ostatních hří š níků. Při zpovědi je vyzván, aby druhému
člověku vyznal hřích ve své konkrétnosti, jak ji poznává: "To a to jsem učinil a nemohu za to činit odpovědným nikoho jiného, než sám sebe! Je to stejná bezprostřednost přiznání, jaké musí být člověk schopen v mezilidských vztazích, když prosí o odpuštění. Vyznat hříchy jakožto hříchy, skutečně znamená odhalit svoji nahotu a tím se učinit zranitelným. Ale ve zpovědi může takto člověk odhalit svoje slabiny a to z následujícího důvodu:
    Je velmi vhodné, jak nikde jinde, zde - ve zpovědi odhalit své slabosti. Neboť právě tady může člověk zakusit, jak láska zachází s vinou. Jako odpověď na vyznání hříchů může zažít odpuštění, dobrotu a milosrdenství. Proto je takové vyznání svých slabin stejně léčivé a oblažující, jako když se nemocný svěří do rukou lékařů a je dokonce připraven vydržet i bolest. Hlavní věc je, že zase bude zdravý!

Tak jako v dřívějších časech nosili zajatci železnou kouli přivázanou řetězy na noze a museli ji stále tahat za sebou, tak je člověk připoután k hříchu a svou vlastní silou se nemůže odpoutat. Rozhřešení udělené knězem není nic jiného, než přetržení řetězu mezi člověkem a touto tíhou, která ho tolik mučila a kterou nyní může odložit. Jeho "železná koule" už není "jeho" břemenem. Obrazně řečeno, zůstane ležet na kraji cesty a při pohledu zpět bude stále menší a menší, až nakonec úplně zmizí: I kdyby snad měly zůstat bolestivé jizvy, minulost nemůže člověka už nikdy dohnat!
    Ostatně i pro selhání v oblasti sexuality platí Boží milosrdenství, jak to vyjádřil i svatý farář Arský: "Hle, snadnější je přijít do nebe než do pekla. Tak veliké je milosrdenství Boží. Naše chyby jsou zrnka písku ve srovnání s mohutným kopcem Božího milosrdenství".

8. Regulace početí a zabránění těhotenství
    V mnoha jiných oblastech života se už dávno ví o zlých následcích určitých zásahů do přírody, i když na počátku byly vychvalovány jako pokrok! Ovšem pokud jde o tělo ženy a oblast plození, jen někteří z kruhů mimo Církev vyslovují tyto myšlenky: Máme náročně chránit rybníky se žábami, a přitom nutit zdravé ženy, aby den co den polykaly vysoce účinné chemické preparáty? Čí zájmy sledují všichni lidé a organizace, které chtějí člověka již v nejmladším věku v m anévrovat do používání antikoncepčních prostředků? Jsou to skutečně zájmy žen? Žádá je skutečně manželská láska? Nebo slouží jen k tomu, aby daly ještě více prostoru zejména mužským žádostem, jak dnes tvrdí mnohé feministky a tvrdí přitom totéž, co jimi pohrdaný papež Pavel VI.?

Přes zdánlivě všemocného ducha času s jeho obrovskými finančními prostředky a přes odpor - dokonce ve vlastních řadách - trvá katolická Církev na svém NE pilulkovým a jiným metodám bránění těhotenství:
    Člověk nemá nahrazovat nebo utlumovat manželský akt, včetně jeho schopnosti zplodit nový život a to ani prostředky k zabránění těhotenství, ani umělým oplodněním.
    I když sdělovací prostředky si nenechají ujít téměř žádnou příležitost udělat si z církve legraci, je skutečný postoj církve k těmto otázkám a její učení velmi často úplně neznámé.

a) Připravenost na dítě

Existují platná a šťastná manželství, která zůstávají bez dětí, nebo - například kvůli těžké dědičné nemoci - bezdětní musí zůstat. Avšak základní připravenost k přijetí dětí patří k manželství.

Kolik dětí ten který manželský pár má nebo může mít, není ponecháno jejich libovůli, ale spíše je to věc jejich osobního rozhodnutí ve svědomí. Vnější pozorovatel - kněz samozřejmě také - může mluvit jenom "zvenčí" a je-li žádán
o vyjádření svého mínění, má ho otevřeně říci. Rozhodnutí ale musí učinit manželský pár sám a to     podle objektivních východisek. Dalo by se také říci: před tváří Boží a před vlastním svědomím!     

    "Správný" p očet není ani "co nejvíce", ani chladně - racionalisticky naplánovaný jedináček. "Správný" počet je takový, pro nějž se rozhodne každý jednotlivý manželský pár a to na základě zvláštní situace, kterou nelze zevšeobecnit, ale která nevylučuje objekt i vní kritéria. Viděno také
z perspektivy manželského páru, neexistuje "jedině pravý" a všeobecně zodpovědný počet dětí. To zůstává otevřený prostor přiměřenosti, v němž by Církev chtěla povzbudit rodiče, dát život raději více, než méně, dětem.

b ) Bezpodmínečné ANO neočekávanému dítěti
    Když se proti očekávání a plánování ohlásí další dítě, nepřichází pro křesťany v úvahu ani nejmenší pochybnost o právu na život tohoto dítěte. Měli by je přijmout a mít odvahu mluvit o "dobré naději", neboť víra jim říká, že žena není jen těhotná, ale že je v požehnaném stavu. To, že jsme tyto staré a krásné výrazy téměř ztratili, je i - smutné - znamení času.
    Ospravedlnit nelze žádné zmaření života nenarozeného dítěte, neboť usmrtit nevinného člověka není nikdy dobrem. To platí i tehdy, kdy by dítě mělo být těžce postižené. Proto také církev odmítá zkoumání a prohlídky před porodem, jejichž jediným účelem je včas dítě zabít, pokud by náhodou nemělo být v pořádku. Člověk by měl ovšem také vě d ět, a nikdo v církvi to nepopírá, že interrupce je mnohem větším hříchem, než antikoncepce. To platí o skutečné antikoncepci a nikoli o "antikoncepci" abortivní, která je ve skutečnosti maskovaným potratem, protože její podstatou je zabití už vyvíj e jícího se plodu. Užívání preparátů, které působí jak antikoncepčně tak i abortivně, rovněž nelze považovat za antikoncepci v pravém slova smyslu.

c) ANO církve k regulování početí

Církev je pro regulování početí a pro odpovědné rodičovství. Ožehavou otázkou je jen: jak se to děje konkrétně? S radostí nad každým objevem, který nám odhaluje zákonitosti cyklu žen, a ještě více než dosud nám dávají naději na další pokroky za pomoci medicíny, odpovídá Církev:
    Manželé by se neměli utíkat k technickým nebo chemickým prostředkům, ale měli by vzít vážně svoji zodpovědnost a podrobit se společně rytmu ženské plodnosti.

"Podřizujte se jeden druhému ve společné bázni před Kristem", říká svatý Pavel. Přitom určitě neměl na mysli společnou regulaci početí, ale dnes můžeme říci: postoj vzájemného se podrobování dostal nový, překvapivě aktuální smysl, protože, jak jsme zjistili, platí také pro oblast sexuality. Oba, muž i žena, by měli svoje sexuální jednání zkoordinovat s plodností že n y a přizpůsobit v kontextu zodpovědného rodičovství! Ženy i muži musí samozřejmě získat nutné vědění o biologických zákonitostech své sexuality, a to je dnes možné na základě odvážné práce lékařů, jako J. Rötzera, australského páru Bilingsových neb o "Pracovní skupiny NFP (přirozené plánování rodičovství)"
při Německé biskupské konferenci a jiných, kteří se na tomto poli zasloužili. Ostatně je nesprávné a zveličující tvrdit, že přirozené plánování rodičovství je nejisté. Opravdu vědecký odborn ý časopis "Britský lékařský časopis" uvedl v roce 1993: tvrzení, že takzvaná "katolická metoda" přirozeného regulování početí je bezvýznamná pro svou neúčinnost, je překonaný. Především pro lidi takzvaného třetího světa je tato metoda nejlépe vhodná , to konkrétně znamená: Když zodpovědně nemohou přijmout další dítě, mají žít v plodných časech ženy zdrženlivě a to vyžaduje - jak dnes ví skoro každé dítě - určitou připravenost k odříkání, zvláště když je cyklus ženy pravidelný a skutečně vypočíta t elný. Nutné odříkání by člověk neměl ani přehánět, ani nerozumně zavrhovat. Na jedné straně platí: Umění zdrženlivosti patří k životu člověka i v této oblasti a opravdu existuje horší utrpení než je občasná sexuální zdrženlivost. Kdo to opravdu považuje z a příliš těžké, by se měl zamyslet nad tím, že někteří lidé jsou schopni se zříci manželského lože a to z úplně jiných důvodů: stačí jim místo toho například hrát karty, nebo s nějakým přítelem sedět u sklenice piva.

Na druhé straně existují ženy, kterým cyklus nedovoluje dostatečně bezpečné spočítání a sebepozorovací metoda se ukazuje jako nepoužitelná. Zapomenout nesmíme ani na ty páry, které se kvůli zaměstnání mohou setkat jen nepravidelně. Zdá se, že to, co pro většinu znamená přiměře n ou oběť, vyžaduje od jiných oběť heroickou. Kromě toho bychom také měli přemýšlet o dosahu přikázání, které zvěstuje encyklika "Humanae vitae". Tato encyklika totiž mluví o manželském aktu a ne například o znásilnění, která se vyskytují i v manželstv í . Tyto ještě nevyřešené problémy existují a v církvi o tom ještě budeme muset přemýšlet. To ale nic nemění na dobrých důvodech, které mluví pro přirozené plánování rodičovství. Některé můžeme vyjmenovat: Takzvaná "periodická zdrženlivost" vede oba partnery k zdrženlivosti. Brání tomu, aby muž přenechal řešení problému samotné ženě. - Nejde pouze o "metodu", ale také o základní postoj bázně. Muž by neměl na ženě požadovat jakousi stálou připravenost k sexu, ale měl by se podřídit jejímu přirozenému rytmu. Není to také jedna forma lásky, když muž respektuje plodivou část ženství? Žena může být přitom tím, čím je a nemusí se stabilně preparovat, aby odpovídala představám muže.
    Také v tomto smyslu můžeme pochopit slova P. Handkeho, který vkládá jedné ze svých postav do úst slova: "Očekávám od muže, aby mě miloval pro to, co jsem a pro to, čím budu", totiž matkou!

- Čas zdrženlivosti dá kromě toho vždy znovu vzrůst napětí a touze, která slouží lásce. Neboť sexuální zdrženlivost partnery současně nutí, aby svou lásku a něžnost neredukovali jen na pohlavní spojení. Zdrženlivost může
do manželství opět vrátit něco z lesku a bohatství první lásky. Taková zkouška by pak mohla vést ke zkušenosti, že láska je víc, než sex uální uspokojení.
- Když vezmeme řeč těla opravdu vážně, musíme přiznat: ochranné prostředky nejsou jen k zamezení plození, ale stojí také v rozporu s láskou, kterou by ještě měli nechat nedotčenou. Je-li totiž proudění mužského semene do lůna ženy výrazem darování se, jak můžeme tvrdit, že toto znamení lásky je uskutečněno také tehdy, když kondom (zde je to zvlášť zřejmé), tvoří hráz a toto darování se doslova dává pryč.
    "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" To platí pro manželství a platí to také pro sexuální spojení. Antikoncepční zásah do plození není špatný proto, že je umělý. Kdyby věci byly nemorální jen proto, že jsou umělé, nesměli bychom jít ani při největších bolestech k zubnímu lékaři a museli bychom se také zříci nesčetných vymožeností techniky. Umělé ochranné prostředky jsou špatné především proto, že zasahují do nejintimnější a nejkrásnější oblasti lidské lásky. Tuto lásku má člověk přijmout takovou, jaká je.

Jestliže platí, že člověk se nemá dotýkat možnosti plození jen aby získal "lásku" samotnou, pak to platí samozřejmě obráceně: Nemá se dít žádné plození, které by nebylo výsledkem lásky. Církev vysvětlila svůj pohled a hodnocení r. 1987 v Instrukci o úctě k začínajícímu li d skému životu a důstojnosti dalšího vývoje. Jsou dva důvody, které církvi dávají podnět, aby odporovala umělému plození lidského života ze zkumavky: Jednak má každé dítě právo na to, aby vzešlo z milujícího objetí svých rodičů a ne aby bylo vyprod u kováno laboratoří. Jestliže lidskou osobu tvoří mimo duši také maso a krev, sperma  a vaječné buňky, nejedná se pouze o nějaký materiál, s nímž lze libovolně nakládat. Nestačí jen chtít dítě. Jeho zplození se má dít ze spojení muže a ženy, z darov á ní vpravdě lidského, tedy z lásky objímající tělo a duši.
    Za druhé je třeba se zamyslet nad tím, že mnoho embryí vyrobených v laboratořích nejen skutečně zemře, nýbrž musí zemřít, protože žádný lékař nesmí chtít, aby se zahnízdila všechna embrya (tři, čtyři nebo pět!), která vypěstoval! A co je ještě horší: dojde-li přesto k početí více dětí, pak někteří lékaři praktikují selektivní potraty, tím, že všechny děti - ano už embrya jsou děti! - až na jedno zabijí! Podobné problémy vyvstanou, je s tliže některá embrya přebývají - tedy ta, která nemohou být zasazena do těla ženy. Co potom? Jejich zmrazení problém jen oddálí. Tím není naprosto vyloučeno, že by se někdy nemohla poskytnout lékařsko-technická pomoc při plození, která odpovídá kritér i ím církve. Zůstávají zde však v důsledku této techniky dvě závažná pokušení:
- Jedno je zkoumání, které je na lidských embryích samozřejmě velmi zajímavé. Významní badatelé, kteří v rozhovorech pro sdělovací prostředky tvrdili, že chtějí pomoci jen bezdětným manželským párům, dnes otevřeně říkají, že zkoumají a hledají zákonitosti, které však zároveň porušují.
- Druhé, téměř nevyhnutelné pokušení, je selekce embryí: lékař nebude ochoten zasadit domněle poškozené embryo do dělohy ženy. Byla vyvinuta technika, která je potřebná k selekci embryí a dnes se hovoří o "embryoskartaci", což člověka nejprve šokuje, ale brzy nato připustí to zdánlivě "nevyhnutelné" a ještě o něco později už o tom nikdo nemluví. Domnívat se, že by se to m u dalo zabránit, je z jednoho zcela prostého důvodu naivní: v pozdějších stadiích embryonálního vývoje se přece děje totéž s pomocí prenatální diagnostiky a zabíjejí se všechny děti, které se zdají být nemocné. Proč by se tedy s malými embryi mělo zac h ázet lépe, než s mnohem většími? Také nemorálnost má tedy svou vnitřní logiku.

Jestliže může být sexualita správně chápána jen v pohledu na lásku, která se zároveň může stát plozením, pak jsou špatná všechna ostatní sexuální přání a praktiky (např. orální a anální styk), které jsou v rozporu s řádem plození, a s manželským partnerem, jako s osobou, vlastně už nemají co do činění. Konkrétně řečeno: orální, anální a manuální sexuální stimulace je tak má l o tělesnou řečí lásky, jako jsou řečí kterékoliv neartikulované zvuky.   
    Tím není řečeno, že každá sebemenší odchylka od normy je hned katastrofou. Je to jako v oblasti zdraví a nemoci: na jedné straně je sotva nějaký člověk zdravý v každém ohledu. Na straně druhé, nelze zcela přesně určit hranici mezi zdravím a nemocí. Navíc "být nemocný" může znamenat velmi mnoho - nejen rýma, ale i AIDS a rakovina je nemoc.
    Také v oblasti sexu není určení "nemocný" (zvrácený) a "normální" zcela jednoduché: Ve srovnání s tím, čím by sexualita měla být, je i sebeukájení i návštěva vykřičeného domu "abnormální".

    Když člověk v sobě čas od času odkryje sexuální přání, která musíme řadit k chybným sexuálním formám, ještě dlouho to není tragédie. Při mírně výrazných popudech mohu s důvěrou doufat, že se s nimi vypořádám stejně jako s jinými pokušeními. Některé se objeví jen v pubertě a zmizí většinou úplně s počátkem manželského života.
    I kdyby se mělo jednat o velmi silné a sotva ovládnutelné popudy, jakým je zcela jednoznačně homosexuální nasměrování, nevzniká žádný důvod
k zoufalství. Bůh nezná žádné "homosexuály" a žádné "převrácené" nebo "hermafrodity", ale jen lidi, které miluje a kteří trpí následkem hříchu - neboť všechna zla jsou následkem hříchu.

    Ostatně to není "diskriminace" takových lidí, jestliže je jich sexuální orientaci označíme jako "odchylující se od normální". Jde přitom o stejně věcné neurážející konstatování, jako když se o nějakém člověku řekne, že má rozštěp. Já, autor tohoto spisu jsem ho měl, ale nenapadlo by mě, abych kvůli tomu tvrdil, že rozštěp je "něco normálního!" Rozštěp je znetvoření, ale proto ještě nejsem "netvorem".
    Totéž platí i pro lidi se sexuálním znetvořením: jsou to lidé stejné důstojnosti a se stejným povoláním od Boha jako každý jiný člověk. Ale právě proto, že je respektujeme jako lidi a považujeme jejich sexuální onemocnění nakonec za druhořadé, můžeme a smíme o jejich špatné sexuální orientaci mluvit. Skut e čně zatěžující je pro ně jednak tabuizování jejich problémů, kterého se dopouštíme, stejně jako i křečovité tvrzení, kterému stejně nikdo skutečně nevěří, že je to normální, když se muži navzájem sexuálně stýkají, nebo se oblékají jako ženy.
    I k dyž by určité zaměření bylo být nezměnitelné, zůstává na každém člověku zodpovědnost za způsob jak s tímto založením zachází. Kdo tvrdí, že takoví lidé jsou bezezbytku vydáni svým pudům, není obzvlášť tolerantní, ale vymlouvá dotyčným to, co je vlas t ní člověku, totiž zodpovědnost a svobodu. Tím je skutečně ponižuje! Připomenout člověku jeho - snad ohraničenou, ale přece jen existující svobodu, tedy brát ho vážně jako osobu, je naší povinností.

Kdo v sobě zjistí nepřirozenou sexuální tendenci, nemá svou situaci dramatizovat, ale má myslet na to, že neexistuje dokonalý, úplně normální člověk. Každý má své problémy, jeden takové, druhý onaké a také on není se svými problémy sám.
    Co ukládá jeho morální povinnost je, že se především nemá dopustit, aby byl svou orientací pasivně hnán. Povinnost k boji je přirozeně o to naléhavější, čím může být možné provinění nebezpečnější pro druhé, nebo pro samotného dotyčného člověka. Člověk, jehož pudová orientace je příčinou obav ze zločinů , je povinen hledat pomoc, aby chránil sebe a druhé před svými pudy.