Takto se dá nazvat cesta bludištěm v Petřínské rozhledně v Praze. Je to cesta lemovaná množstvím křivých zrcadel, které z nás vytvoří patřičnou karikaturu. Co krok, to jiný vzhled naší postavy. Vy, co jste tam byli, víte, o čem mluvím. Zajímavé je to, že se zde dokážeme z plných plic a beztrestně zasmát sami sobě i druhým. Je to patrně proto, že tato procházka za okamžik skončí a my opět získáme svoji krásu, kterou si úzkostlivě hlídáme. 

V každém je něco z Petřína
Tím nemyslím to, že máme nohy jak „špalky“ tříletého smrku a k tomu tělo jako „špejli“ na jitrnice. Myslím tím spíše, že si s sebou nosíme a občas nastavujeme nějaké to křivé zrcadlo. Zde nám již úsměv přechází, někdy se snažíme leccos vyšperkovat, někdy se objeví až nenávist k sobě i druhým. Nejraději bychom se neviděli a zalezli někam do díry. Nezapomeňme, že petřínská zrcadla jsou jen na chvíli, mnohdy si je vyrobíme sami. Skutečnost je ovšem někde daleko jinde. A řekněme si to na rovinu: Je daleko lepší a hezčí.

Co nám říkají křivá zrcadla?
Zpravidla to bývá pocit, že všichni jsou lepší, úspěšnější, zatímco já jsem neoblíbený, druzí mnou pohrdají, smějí se mi…
Každý si o sobě vytváří určitý obraz mimo jiné i podle toho, jak ho vnímá okolí, co se od okolí o sobě dozví. Stává se, že názory okolí na mne jsou ale vytvářeny často tím, co jim sdělím. Mohu se považovat za nešiku, mohu se před druhými nezdravě ponižovat, potom je pravděpodobné, že okolí přijme moje sdělení. V době dospívání je obraz, který si o sobě vytváříme, velmi křehký a je vázaný na to, co si o mně myslí okolí. Dospívající člověk často vyžaduje potvrzení své hodnoty. 
Velmi záleží na tom, čeho si všímám a co od okolí přijímám. „Nedokonalosti“, které o sobě slyším, jsou často jako magnet, přitahují a vtahují, já se pak stále více zamotávám. Je velmi dobré a potřebné, abychom si více všímali toho, co naše sebevědomí podpoří. 

Jak se projeví křivá zrcadla? 
Vztahovačnost je častým průvodcem některých lidí. Ti všechno vztáhnou na svou osobu. „Teď mluví o mně! Kde se tyto informace o mně dověděl? Někdo je smutný a já za to mohu!“ Nic nejsem, nic neznamenám! Tito lidé nevěří, že by si druzí o nich mohli myslet něco dobrého. Přehnaná kritika o sobě! Jsem škaredý, nikdo mě nemá rád. Očekávám vždy to nejhorší, proto se často nesnažím nic dělat. Když nás někdo chválí, tak si myslíme, že pochvalu přehání, že nám nepatří. 
V těchto případech je dobré, aby člověk nekroužil pořád kolem sebe. Je to sice dost těžké, protože „křivé“ představy jsou v nás hluboko zakořeněny, ale s dávkou trpělivosti a vytrvalosti je možné se povznést a žít volně. 

Cesta z bludiště křivých zrcadel
Předně je třeba si uvědomit, že tyto různé pocity, které dělají život těžkým, jsou dočasné, intenzivněji trvají v době dospívání. Objeví se častěji tam, kde je člověk ještě nehotový, nemá vlastní ideály, názory, nestojí pevně nohama na zemi. 

První krok z bludiště by mohla být schopnost naučit se reálně vidět a posuzovat sebe a okolí. To znamená: Nejsem absolutně neschopný, ani nejsem superman. Zde nastupuje důležité vědomí toho, že nikdo není dokonalý, všichni máme své chyby. Chybami se ovšem neničí hodnota našeho života. 
Druhým krokem by mohlo být vědomí, že každý z nás je dobrý, ale každý v něčem jiném, proto jsme všichni potřební a můžeme se vzájemně doplňovat. Rozvíjejme to, v čem jsme dobří! 
Třetím krokem je jistota, že svým postojem mohu mnohé věci úplně změnit. Mohu se vzdělávat, rozvíjet schopnosti, učit se reagovat novým způsobem. 
Není pravdou, že to nejde změnit, ale pravdou je, že vše se může změnit, ovšem nejde to hned. Chce to určitou dávku odvahy!