„Jděte a hlásejte evangelium všemu stvoření.“ Tato věta byla mottem první pěší poutě mládeže pořádané DCM a směřovala na Velehrad. Na jejím počátku, v brněnské katedrále, řekl vídeňský kardinál mladým: „Ať z vašeho hlásání evangelia mají také něco i broučci, rostliny, příroda.“ Chápal jsem tehdy, že se máme snažit vytvářet Boží vztah i k přírodě, k těm, možná nepatrným květinám a živočichům. Pamatují se, že se to mladým dařilo a že i přes velký počet účastníků, nezůstala po nás zdevastovaná příroda. Jistě někde zůstal odlehčený strom od třešní, či ranných jablk, ale tento počin má spíše vztah k sedmému přikázání. 

Ekologické katastrofy
jsou něčím co nás děsí a objevují se někdy až příliš často. Někdy je tímto názvem označena velká ropná skvrna, která má svůj původ v havarovaném tankeru, jindy poschlé nebo úplně suché stromy v přírodě díky špatnému ovzduší, voda v řece, která je téměř života neschopná díky tomu, že do ní fabrika vypustila jedovatý odpad… V mírnějším podobě jsou to lesy, příroda, která slouží jako prostředí pro nepotřebné věci z našich domovů. Vztah k přírodě nemá ani člověk, po kterém zůstane v přírodě odhozená láhev nebo plechová konzerva… 

Proč?
Často je to proto, že člověk nemá k přírodě žádný nebo přinejmenším pomýlený vztah. Papež Jan Pavel II vysvětluje tuto skutečnost v listě mladým v roce 1985: „Současný člověk se do velké míry stal vykořisťovatelem přírody, zvláště ve vysoce rozvinuté technické a průmyslové civilizace; chápe přírodu často jen jako předmět užitku a ničí přitom spoustu jejího bohatství a krás, znečišťuje přírodní prostředí svého pozemského domova.

Příroda je dána člověku jako předmět obdivu a kontemplace, jako velké zrcadlo světa. Odráží se v něm Stvořitelova smlouva s jeho stvořením, jehož centrem je od počátku člověk, stvořený k obrazu Stvořitele.“ A v encyklice Redemptor hominis říká: „Často se zdá, že člověk nevidí ve svém přírodním prostředí jiné hodnoty než ty, které slouží jako předmět okamžitého užitku a spotřeby. A sám Stvořitel chtěl, aby člověk žil s přírodou jako její rozumný a ušlechtilý pán a ochránce, ne jako bezohledný vykořisťovatel.“

Zapomněli jsme na to, že země a všechno co ji naplňuje, patří Bohu. Člověk je spíše správcem a nájemníkem země než jejím Pánem. Jestliže člověk nebere v úvahu Boží úmysl, se který stvořil zemi a předal člověku do majetku, pak se z člověka stane nebezpečný živočich nebo dokonce násilník. 

Ale Bůh přece řekl podmaňte si ji…
Tak je to napsané v bibli v knize Genesis. „“Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ O několik veršů dále se píše: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gen 1, 28; 2,15) Z těchto úryvků je vidět, že člověk dostává zemi od Boha jako dar. Proto je dobré se ptát jak mám s tímto darem zacházet? Co to vlastně znamená „podmanit si zemi?“ Při hledání odpovědi je třeba jít k tomu, co předchází těmto větám. Tam je řečeno: „Bůh stvořil člověka k svému obrazu.“ Zde je řečené, že my tvorové máme něco božského, že máme této zemi vládnout tak jak ji vládne Bůh. On nám přece dal účast na svém stvoření a vládě. Musíme se tedy snažit zjistit jak Bůh vládne zemi. Co je zřejmé z bible je to, že určitě ne jako vykořisťovatel, samovládce, ale Boží projev je spíše pokorný, naslouchající. Svatý Jan říká: „Bůh je láska“ On tedy vládce láskou a s láskou. Podmanit si zemi, vládnout nad zemí znamená to stvořené milovat a nekazit. 

Ještě je zde něco důležité, co zdůrazňuje papež v listě mladým: „Příroda je dána člověku jako předmět obdivu a kontemplace, jako velké zrcadlo světa. Odráží se v něm Stvořitelova smlouva s jeho stvořením, jehož centrem je od počátku člověk, stvořený k obrazu Stvořitele.“

Zlepší se postoj člověka k přírodě?
Určitě je dobrá každá ekologická aktivita. Je dobré, když se lidé učí dívat na přírodu jako na něco úžasně krásného a dokonalého, je dobré chodit po lese s pytlem a sbírat odpadky… ale skutečné uzdravení vztahů k přírodě nastane tehdy, když člověk přijme Boží záměr s přírodou a účastí člověka na životě přírody ve svém srdci a svědomí.