Minule jsme si řekli, že život je dar. Jeho hodnota souvisí s láskou. Opravdová láska si váží člověka ne pro jeho zevnějšek, ale kvůli tomu, kým je. „Milovat sám sebe je jednou z nejobtížnějších schopností v lidském životě.“ (P.van Breemen) Zkušenost ukazuje, jak málo je v našem okolí lidí, kteří dokáží milovat sami sebe nezištnou, štědrou a náročnou láskou. Častěji, než radost z toho, co umím a jsem, je slyšet:
Jsem nemožný!? Všecko zpackám! Jsem na dně! Nikdo mě nemá rád! Jsem hlupák! A ta postava? Proč se mi nic nedaří? Co mám dělat? A mnoho dalších nářků, které se derou na povrch. Kde se berou tato tvrdá, a často nesmyslná sebehodnocení, toto podceňování se? 

Záleží na tom, kolik nasbíráme zkušeností s láskou
Počátky lidského života – odborníci říkají první dva roky – jsou nejvýznamnějším a rozhodujícím obdobím. Dítě, které přišlo na svět, hledá odpovědi na otázky: Kdo jsem? Jaká je moje hodnota? Co se ode mne očekává? Odpovědi na sebe nenechají dlouho čekat. Odpovědi totiž dává prostředí, ve kterém dítě roste.
Když je dítě obklopeno láskou, rodiče ho objímají, hrají si s ním, usmívají se na ně, začíná nacházet odpovědi radostné. Přijme je za své a nesmazatelně je zaznamená. Tyto odpovědi říkají člověku to nejdůležitější: Máme tě rádi! Jsi milovaný a přijali jsme tě! Jsme rádi, že jsi! Malý človíček si začíná uvědomovat důležitou pravdu: Moje hodnota je v tom, že jsem!

Jestliže prostředí není schopné vyjádřit dítěti lásku, jestliže reaguje podrážděně na jeho potřeby, probouzí se v dítěti pocit, že příčinou těchto reakcí je ono samo. Tyto reakce se v něm zaznamenávají a jsou příčinou velkých pochybností o sobě, nejistoty, úzkostí. Je zřejmé, že se mu budou po celý život nějakým způsobem projevovat při jeho jednání. 

Skutečná láska neříká „Kdyby“
Jsou zde situace, kdy dítě slyší věty: Kdybys to nepokazil.., kdybys byl jako tvůj bratr…, kdybys poslechl…, kdybys měl větší snahu…, tyto podmínečné věty říkají a vytvářejí jednu zkušenost: Budeme tě mít rádi, až to bude jiné, než je to v této chvíli. V člověku se ukládá pocit, že není milovaný pro to, že je, pro svoji hodnotu, ale pro to, co dělá, pro to, že uspokojuje přání lidí kolem. Vyrůstá z něho člověk, který si není vědom své vlastní hodnoty, myslí si, že ji nemá, touží si ji získat a přivlastnit. 
Takový člověk je soustředěný na sebe, stále se zaměstnává sám sebou. Konkrétní projevy jsou pak takové: z reakcí druhých čte to, co si oni myslí o něm, v rozhovoru se ptá na sebe, věci hodnotí podle toho jak je on sám prožil, má problém se vžít do situace druhého, různými způsoby vyžaduje, aby si ho okolí všímalo, poslouchalo ho, nerad něco daruje, protože si myslí, že tím něco ztratí.

Můžeme s tím něco dělat? 
Jednou z nejúspěšnějších cest jak překonávat pocity méněcennosti je učit se být vděčným. Vděčnost nám pomůže vidět se v lepším světle, než je to, které vnímáme pod vlivem komplexů. Když se naučíme vnímat dary a přednosti, které máme, a spojíme to s vděčností, budeme naplněni radostí a pokojem. Budeme se dokonce radovat i z úspěchů druhých. 

Těžkosti vznikají také tím, že si stavíme nereálné cíle. Chceme být „jako ti druzí“. Nezapomeňme, že každý život je spojen s omezeností a její přijetí je také klíčem k šťastnému životu. A co když nám chybí zkušenost se zdravou láskou vůči sobě, která si je vědoma své hodnoty a nepotřebuje se stále vnucovat? Lásce se člověk musí učit, a to především tím, že ji zakoušíme od druhých. To je základem zdravého a šťastného života. Jestliže máme pocit, že se nedočkáme toho, abychom viděli lásku k sobě od druhých, pak pořádně otevři oči! Láska nemusí mít vždy podobu, po které ty toužíš!

Prohlášení za hodnotné…
Asi jsme se setkali s tím, že nám někdo něco vnucoval a přesvědčoval, že to určitě musíme vzít, protože je to velmi hodnotné. To je scestné. Každý člověk žije totiž vlastní, úplně výjimečný život. Proto mu nemůžeme nadiktovat, pro co by měl žít a co by měl prožívat jako hodnotu. Najít to, co dává smysl jeho konkrétnímu životu, je úkol, se kterým se musí poprat každý sám. Lidé kolem mohou ukázat, co je pro ně hodnotné, ale to nemusí být důležité pro mě.

Co dělá hodnotu hodnotou…
Před časem proběhla anketa o tom, jakou hodnotu má pro člověka obyčejný chleba. Byla dělaná na různých místech světa, výsledek byl zajímavý. Zatím co někde nebyli dotazovaní ochotni pracovat kvůli bochníku chleba ani jednu hodinu, jinde i dva dny. Čím to bylo? Vysoká hodnota chleba byla tam, kde ho nebylo tucty, aby se s ním mohlo třeba i plýtvat, ale tam, kde byl nedostatek. Čím větší nedostatek, tím větší cena. Vysokou hodnotu má i lidský život, protože žijeme jen jednou! Bylo by pošetilé jej promarnit nějakým plýtváním časem, silami, schopnostmi. Když žijeme jen jednou, žijme naplno! 

Kdosi prohlásil, že tento svět je světem často dokonalých kopií, přestože je velké množství originálů. K tomuto úsudku ho vedl pohled na mnohé lidi, kteří tak věrně a úspěšně napodobují hvězdy světového nebe nebo podléhají společenským trendům, zatímco svoji originalitu a s tím související bohatství buď nenalezli nebo nevyužívají. Vysokou hodnotu má lidský život proto, že každý člověk je stvořen jako originál. To, že mnohdy lidé umírají jako kopie, je mnohdy dané nepochopením a nepřijetím své originality.

„Kdo jsi? Co o sobě soudíš?“
Možná řekneme: To je přece jasné! Ať jsou naše odpovědi jakékoliv, nechme zaznít slova apoštola Pavla, který nám připomíná naši skutečnou hodnotu: „Vy jste synové světla a synové dne, noc ani tma nemá nad vámi právo! Nesmíte se tedy oddat spánku jako ostatní, ale naopak, zůstaňte bdělí 
a střízliví /pozorní/.“ Kdo? Všichni, kdo přijali Kristův křest! 
Naše největší hodnota spočívá v tom, že jsme Děti Boží a o jeho lásce k nám nemusíme vůbec pochybovat.