Kůže kryje povrch celého lidského těla, je největším tělesným orgánem a její dobrý stav má pro život zásadní význam. Vytváří vodotěsný kryt, chrání proti jedovatým látkám, mechanickému poškození a infekcím, udržuje stabilní teplotu těla, vylučuje nepotřebné látky. Kůže má také schopnost rozlišit podněty, jako je dotyk, tlak, bolest a teplota; dokáže se sama obnovovat. Má význam při tvorbě vitamínu D. O kůži se musíme dobře starat. Starost má dvojí způsob. Na jedné straně ji udržujeme v čistotě, na druhé pak ji ošetřujeme různými krémy. 

Navštívil jsem jeden letní tábor, kde hrdinové byli dva chlapci. Podařilo se jim totiž celý týden se neumývat. Umývání měli dost z domu, a tak chtěli vyzkoušet něco jiného. Ale nakonec stále dobře srovnané prádlo a počínající neblahá vůně přivedly vedoucího tábora k pátrání a akce byla prozrazena. 

Umývání a výměna oděvů ukazuje na to, že se nás špína netýká, že k nám nepatří. Že více k člověku pasuje čistota. Proto se bráníme všemu, co nás poskvrňuje. Pouze malé děti, které si obléknou čisté oblečení, jsou za chvíli špinavé, protože pro ně je důležitější mnoho jiných věcí. Ony neumí čistotu dost dobře ohodnotit. 

Když jsme byli pokřtěni, oblékli jsme na sebe Krista, dostalo se nám nového „oděvu“, kterým je milost posvěcující. Někteří lidé tomu moc nerozumí, a tak jsou velmi neopatrní. Pohybují se v prostředí, které poskvrňuje jejich duši, přijímají do svého života věci, které nesouvisejí s čistotou, a proto škodí. Nejhorší na tom je, že to mnohým ani nevadí. V duchovní rovině bránit se poskvrnění znamená vyhýbat se příležitostem ke hříchu. Kdo se nevyhýbá, často do hříchu upadne. 

A co když se zašpiníme? 
Existuje očista ve svátosti smíření. Pozoroval jsem jednu maminku, která měla před sebou své dítě. Bylo nepozorné a mělo úplně špinavé oblečení. Zaujalo mě, jak s ním jednala. Řekla: „Ty nemůžeš mít špinavé oblečení, to se k tobě nehodí, pojď, převlečeš se.“ Když bylo převlečené, tak dodala: „Jdi si hrát  a dávej na sebe pozor, špína k lidem nepatří“. Maminka toto dítě nezahanbila nadáváním nebo dokonce výpraskem. 

Z evangelia víme, že Ježíš jedná podobně. Při setkání s hříšníkem mu nevytýká znovu jeho hřích, nepřipomíná, aby se nad sebou zamyslel, ale ujímá se ho a odpouští mu s dodatkem: „Jdi a už nehřeš.“ Mnohdy se lidé bojí jít ke svátosti smíření, protože si myslí, že jim bude vyhubováno. To není správný postoj, vždyť Bůh chce, abychom byli před ním a před ostatními čistí. Hřích působí v naší duši podobně jako špína na kůži. 

Co když zůstaneme u hříchu? 
Kdo nehřeší? Všichni jsme na tom stejně, všichni se uzavíráme Boží lásce, všichni trpíme emocemi ze špíny. Nejhorší nemoc je to, že hřích člověka úplně změní. I dobrý člověk, kterému se podařilo zhřešit, pokud nechává hřích v sobě, tak se mění ke zlému. Proto spěchejme s očištěním duše lítostí nebo svátostí. Co když zůstaneme ve hříchu a máme ho stále před očima? Známe dvě biblické postavy, které jsou na tom v počátku stejně. Je to Petr a Jidáš. Oba se postavili proti Kristu. Jidáš si uvědomil své jednání, ale zůstal s velkými výčitkami zahleděný do své zrady, neviděl nic jiného než svoje zklamání. Výsledkem toho byla jeho sebevražda – oběsil se. Petr si uvědomil svoje jednání, ale věřil v Ježíšovo odpuštění. Ježíš mu vůbec nic nevyčítá, nepřipomíná jeho sebejistotu, zradu, ale ptá se po jeho lásce: „Petře, miluješ mě?“ Takový je Bůh. 

Co když to tak nevidíme? 
Kolik je to křiku spojeného s umýváním. To je studená voda, jindy zase teplá, štípe mýdlo,…, to jenom proto, že dítě nechápe důležitost čistých rukou, čisté kůže. Dítě prostě musí dodržet hygienu, aby neonemocnělo. Někteří ji provádějí a vůbec o tom nepřemýšlejí. 

Očistu od hříchu nemůžeme vykonávat bezmyšlenkovitě, není totiž chladným omýváním, ale setkáním s Otcem, který nás miluje a dává nám život. Nesnažme si na vlastní kůži vyzkoušet, co je hřích, ale důvěřujme Ježíši, kteří říká, že hřích nás velmi zraňuje a nám škodí. Prosme, abychom usilovali o čistotu a byli schopni se pro ni nasadit jako On.