Tuto větu řekneme, když vnímáme, že se děje něco, co k našemu životu nepatří. Zde mě pobolívá, tam zase píchlo, těžko se mně dýchá atd. Společný jmenovatel všech těchto neduhů je pak oslabená chuť do života nebo ztráta radosti. Začínáme vnímat jakéhosi vetřelce. Tato situace nemusí signalizovat hned nemoc, ale často vzniká tím, že prostě nedodržujeme pravidla normálního života. 

V rovině duchovní můžeme prožívat něco podobného. Nejzákladnější a nejpřirozenější vyjádření života je radost. Ta se pro nás stává měřítkem toho, že je všechno v pořádku. Ale najednou je pryč, někdy na dlouhou dobu. Srdce nám neplesá a každá snaha vyvolat si pocit radosti končí neúspěchem. Navíc máme pocit, že se nám Bůh vzdálil nebo je dokonce mrtvý, začneme pochybovat, modlitba a vše, co souvisí s Bohem, nám nic neříká. Věta „mně je to jedno“ doprovází tento stav. Vyvstává otázka: Proč již nejsem schopen milovat Boha jako dřív?

Tento stav může mít mnohé příčiny. S jistotou lze říct, že je to čas milosti, protože nás burcuje k zamyšlení, mnohdy se stává mezičlánkem mezi tím, co prožíváme a dalším krokům směrem k Bohu. Nezoufejme hned, ale hledejme! Jaké mohou být příčiny?

V tělesné rovině působí bacil, v duchovní pak hřích. Důsledky jsou často stejné. Malátnost, ochablost, nezájem, ale také pouhý dojem… V tělesné rovině člověk bere do rukou teploměr, uvaří čaj, použije silnější nápoj a snaží se z tohoto zajetí nějak dostat. V rovině duchovní může naše pocity způsobit hřích. Pokud o něm vím, nejrozumnější je si ho přiznat a vyznat. On totiž nastavuje zrcadlo života jinak než Bůh. Proto to poznáváme ve svém srdci. Často si ale nejsme žádného vážného provinění vědomi, a přesto se to všechno děje. Může to být chvíle, kdy nám Bůh odnímá „podpůrné berličky“, abychom se postavili na své nohy a pevně kráčeli k Bohu. Těmi berličkami mohou být různé citové útěchy, které jsou příjemné a Bůh je často dopřává začátečníkům v duchovním životě. I když jsou city důležité, rozhodující je naše vůle, která říká: Chci jít za Bohem a s ním žít.