Ty máš velký chleba, jako bys šel na pařezy. Možná jsme slyšeli toto ohodnocení naší svačiny, týkající se její velikosti. Je to běžné, že ten, kdo roste, kdo podává velké výkony nebo těžce pracuje, musí přijímat více potravy a naopak. S menší dávkou si vystačí ten, kdo má malou zátěž. S velikostí zátěže souvisí přísun potravy. Pokud je zde nepoměr, může vzniknout podvýživa, slabost, ochablost nebo také naopak.

Také v duchovní rovině existuje takový zákon: Kdo hodně rozdává, musí hodně přijímat. Někteří lidé na to zapomínají  a utápějí se v rozdávání, v činnosti. Ovšem mají co rozdávat? Nejsou to spíše jen prázdná gesta? Ten, kdo stále jen rozdává, je činný a má málo času na ztišení v modlitbě a rozjímání Božího slova, ten brzy podlehne vyprahlosti. Nezapomeňme na to: Můžeme rozdat jen to, co jsme přijali.

V duchovní rovině může podvýživu způsobit nejen nedostatečný přísun, ale také nedostatečný výdej. Ti, kdo hodně berou, mají hodně rozdávat. Křesťan se podobá řece. Řeka zůstane řekou tehdy, když čerpá vodu z pramene a předává dál. Kdyby přestala čerpat z pramene, stane se jen suchým korytem. Kdyby přestala dávat, stane se zapáchající stokou. Podobně i křesťan.

Přejídání a přepínání 
Mně je nějak zle, říkají lidé, když se něčeho přejedí. Může to být velmi dobré jídlo,a právě proto, že je dobré, se ho přejedí natolik, že se na ně nemohou nějaký čas podívat. Velmi nebezpečné je také přepínání vlastních sil. Člověk třeba při výstupu na horu cítí, že je třeba odpočinek. Někdy vnímá že je to nad jeho síly. Chybu dělá ten, kdo si neodpočine, nebo dokonce síly přepíná. Když to dobře dopadne, dlouhý čas nemá chuť pokračovat. 

I v duchovním životě je třeba respektovat růst. S tím souvisí také potřeba duchovní stravy. Někdy mně připadne, že lidé dělají „duchovní maratony“, které jsou spíše na škodu. Jak takový maraton vypadá? Někteří se snaží přijmout co nejvíce duchovních akcí, zážitků – ty ale nejsou schopni zpracovat. Někdy se jedná o velké množství modliteb atd. a člověk to cítí v životě spíše jako zátěž, něco, co ho tlačí, co vyvolává úzkost z nesplněného počtu modliteb, co mu bere radost. Nemáme zapomenout na to, že každý z nás je skutečný originál,  a proto máme také svoji „originální zbožnost.“ Jinou zbožnost má mladý člověk, jinou rodiče, či člověk starý. Zbožnost toho, kdo žije v manželství, se liší od toho, který žije v klášteře. 

Přejídám se, nebo naopak jsem neduživý? 
Toto se nedá jednoznačně říct, ale jsou zde určitá znamení, která pomáhají nalézt odpověď. Dostatečná kvalita našeho vztahu k Bohu, dostatečné množství náboženských úkonů lze poznat podle toho, nakolik roste v mém životě láska k Bohu i lidem. Dále také podle toho, jak často prohrávám v pokušeních, a také jak jsem ochoten nejen vidět potřeby lidí kolem mě, ale jak jsem schopen je řešit. Jedno je jisté: Tak jako ve fyzické rovině usilujeme o určitou kondici, tak usilujme 
o dobrou kondici v duchovní rovině.